MÍR A VOJNA. (25. (DÁL TO JIŽ NEŠLO S PÍSNIČKAMI. – – – – – – – – – – – – – – JE...

Můj Bože, jak ta promenáda šílí!

To klouzání a mihotání,

to houpání a kolíbání,

jež laská tak, až zabije –

roj motýlů, svou krásou zpilý –

však motýlek můj černobílý

zde není přec – tož Adije!

Můj Bože, jak ta promenáda šílí.

Do nejchmurnějších dum

štěbot a švitor a vrkot a šum

svou kypící číš nalije –

a jedna z nich, ta sletlá z ráje,

má holubička rozkošná je –

však té zde není – Adije!

Můj Bože, jak ta promenáda šílí!

Jasmín a šeřík a leknínů stvoly,

vůně, co po nich srdce bolí,

když choré jich se napije. –

Pel omamný a mdlý a čistý –

však kvíteček můj bělolistý,

ten voní víc – tož Adije!

Můj Bože, zas ta promenáda šílí!

A motýlek můj černobílý

zde prohání se, celý zpilý

od očí těch, co ještě zbyly

netknuté hrůzou utrpení –

Však mrzáka již pro něj není –

Nuž, s Bohem, navždy! Adije!