MÍR A VOJNA. (6.)

Nočních nebes hlubinami

rudý tak a obrovitý

chvost se mihl, posel hrůzy.

Zastaví se poutník v chůzi,

zachmuří se hvězdné třpyty,

zamlkne se ptáče v pění,

zalekne se lesů sykot,

zahluchne i řeky hukot,

paláci i chalupami

zamate se hodin tikot,

zadrhne se příze snění,

zarazí se srdce tlukot,

zakolísá žití vření,

předtuchou a v zaúpění

nebem zář a duší chvění

proběhne – blesk mrákavami.

Bůh buď s námi!

Válka! Válka! Po vší zemi

zvěstují ji depešemi,

kraji všemi úžas němý

ohromnými perutěmi

udeří a dál zas letí.

Žencům kosy z rukou bere,

z vozů vypřahá si koně,

vyrve nástroj z rukou chasy,

volá muže, chleba bere,

všecko porve, v divém shoně.

Na tatíčka ručky dětí

věsí se, rve žena vlasy.

K pluku chmurně muž se hlásí.

Města duní polnicemi,

bubnů třeskem, vozů změtí,

náklady a lafetami,

Bůh buď s námi!

Dlouhé vlaky, smutné vlaky,

ověnčené, opentlené,

posupné a přeplněné

kolem hřmějí. Tváře bledé

kmitnou okny, smutné oči,

čapky rudé, čapky šedé

na pozdrav se z oken točí.

Výkřik krátký, nedořknutý,

pozdrav jako zakřiknutý,

vybuchlý a zmlklý náhle –

a zas dál se vinou táhlé

před němými lidu zraky

dlouhé vlaky, provázené

nadějemi, obavami –

vlaky smrti zasvěcené,

pohlcené dálavami –

Bůh buď s námi!