MÍR...

Já čet‘ jsem kdysi krásnou pohádku,

jak Mír prý bloudil světem, pokoj hledaje,

a nenašed ho, ve hřbitova zahrádku

všel znaven, na tichý hrob v říš svou klesaje...

l dnes Mír celou bloudí Evropou,

a hledaje, kde moh’ by spočinout,

se brodí vřelé krve potopou,

svůj prapor bílý chtěje rozvinout.

Však musí dál i s hrobů hlubokých,

že mrtví ani klidu nemají

v děl lítém hřmění, v bojích divokých,

že v hrobech ještě zbraně třímají...

A hrobů přibývá, a není pokoje – – –

Až celá Evropa se ve hrob promění,

pak šíleného konec bude souboje,

a Mír své bude slavit Vzkříšení?!

Či uslyší dřív zvonů hlaholy

a pochopí, co mluví chrámy-Betlémy,

v nichž andělé svým zpěvem zápolí:

„VŠEM DOBRÉ VŮLE POKOJ BUDIŽ NA ZEMI!?“ – –

Hle, před stánkem tu světlo plápolá

tak něžně, jak by chtělo všecko zulíbat;

ztad Knstus-Světlo-Láska v svět volá:

„JEN KE MNĚ BLIŽ, JÁ SVÝM CHCI SRDCEM ZAHŘÍVAT!

Ať všude boj a zbraní řinčení,

a kvil i nářek světem širým zaznívá,

zde pokoj je a sladké sloučení:

ZE SRDCE MÉHO MÍR A LÁSKA VYPLÝVÁ!“ – –

Dej Kristus, v jesle pro svět vložený,

by láskou Jeho srdce vzplanula,

A NAD BRATRSTVÍ ZNAK VŠEM VROZENÝ

SE MÍRU DUHA NAVŽDY SKLENULA...