MÍR SAMOT ODVĚKÝCH...

Kam vlhkým jiskřením jas utlumený dosáh’,

v jeskyni vápennou se klenul obzor celý,

hvězd bílé třesení se sáklo v kalných rosách

jak slzy tuhnoucí do zasmušilých bělí.

V jeskyni vápennou se klenul obzor celý,

mír samot odvěkých mou duši chvěním ovál

a z hlubin tajemných se kouřil, zkamenělý

kde v keřích krystalů sen hmoty oddychoval.

Mír samot odvěkých mou duši chvěním ovál,

jak cizí řeči hlas mi znělo vlastní žití,

den věčný nad klenbami prostor ozařoval

a splavy staletí jsem z dálky slyšel hřmíti.