Mír v duši.

Mých tužeb sbor jak démant hrál,

tu smíchem jásal, jindy lkal,

a jak rok šel za rokem dál,

mé duše lesk vždy jinak plál.

Jak kondor král mé touhy let

táh’ v jihu jas a zářný květ

a nejvroucněji chtěl jsem spět

tam, kde žhne věčně v slunci svět.

A jindy zas jít silný sám

v boj proti vládcům, proti tmám,

jít v čele lidu kolonám,

říc: Pro vás, bratři, umírám!

A v lázeň krásy tajemnou

zas jindy vnořit duši svou

jsem chtěl a písní ethérnou

nad hmotu vzletět odpornou...

Však přišel mír a v duši klid,

bouř nemůže mne poděsit,

a pohasne-li slunce svit,

znám nové v nitru zapálit.

Jen jako vidmo dávných tuch

jde vzpomínkami snů mých kruh,

illusí pestrých odkveť luh,

a životu teď splácím dluh:

„svou zahrádku si pěstím sám“,

v ni svoje štěstí nalézám,

co miluji, to objímám,

a rady ničí nežádám.

A chce-li se mi zazpívat,

svou zpívám píseň – zpívám rád –

a sílím pěst, bych odehnat

moh’ ty, jež mrzí ten můj sad.