Mír v srdci.

Sám nevím, odkud v duši mojí stek’,

a nevím též, kdy prchne v dál jak ptáče,

vím, jasný že jest jako paprslek,

jak luny svit, v němž se tak sladce pláče.

I cítím jeho plnost zázračnou

a jeho měkké, tiché požehnání,

k dnu jeho v hloub se nořím průzračnou

a cítím kolem skrání jeho vlání.

Ó rajští chodci, ať juž anděly

vás zveme, cítím let váš vláti z dáli,

ať duše těch jste, v údol setmělý

nám nebem slané, jež jsme milovali:

Mé srdce celé chrámem vaším teď,

v něm není hněvu, vzdoru ani záště,

jest jako moře, vln ztišena změť

když stajena jest do hvězdného pláště.

A neptám se, jak dlouho bude tak,

ký náraz osudu mír tento schvátí,

jen cítím srdce moje, lehký pták,

jak jásajíc se v modro, v modro tratí!