MÍR.

Do rána

zapadlo všechno sněhem. Srovnána

údolí horská, rokle, skalní sráz.

S hor vane vítr, žhavý pálí mráz.

Ticho a pusto. Všady jen

sněhový příkrov položen

a pod ním na vždy uduseny

pláč a řev, kletby a zoufalé steny.

Hluboko ve sněhu ukryty

hromady mrtvol, krvavá pole

zdupána koňskými kopyty,

břeh horský šrapnelem rozrytý –

vše leží pod sněhem dole. – –

Po ránu nebe rozjasněné

vysoko nad zemí se klene,

jiskří se do dálky sníh.

A ticho kol – ni křídel havraních

šum neuslyšíš, – v plání zasněžené

ni stopy lidské, kolají, ni cest,

třpytí se jenom ledný příkrov její. –

Cos přece tam! – To trčí pod závějí –

ze sněhu stuhlá, zaťatá pěst!