MÍR.

Den zasmušilý uhasínal zvolna,

nach červánků již zmíral nad západem

a vzduchem nesla nálada se bolná.

A bledá mračna dýchajíce chladem

se leskla jako kov, jenž srdce děsí,

že Mamon vládne také nad nebesy.

A smutná země, zasypána sněhem,

již polil večer prázdným světla žehem,

se chvěla v nitru, ždajíc marně rána,

jež teplem, jarem mělo dechnout na ni,

a snila těžce v trapném zadumání,

hruď rozryta a duše na smrť zdrána,

a kolem bylo šera teskné moře.

Pln únavy a sklamání a hoře

již zapomněv svou sladkou, dávnou báj

o spasení, jež vrátí lidstvu ráj,

spal celý kraj.

Tak mdle, tak unyle tu chvíle táhla,

a srdce lidská marným steskem práhla

po neznámém, po sladké jakés smrti,

jež duši vznese, pouta těla zdrtí,

a mysl vadla, mučila se v hrůze,

že ničím je zde láska, cnost i víra,

že člověk ztracen zhyne po zásluze,

a práce, dobro, žití

že v smrti klín se neodvratně sřítí,

že Bůh jest hrob, jenž všecko uzavírá,

že pěnou pouze na věčnosti proudu

jest země, člověk jenom jiskrou troudu.

A celá snaha od jitra až k noci,

jíž touží kletbu nicoty své zmoci,

i vyšší vzlet a msta i odpuštění,

i pokoj duší, vášní bouřné vření

jest stín, jejž věčno vrhá v světů den,

jest sen, jest sen!

A nikde léku, nikde slitování.

A vlastní nitro lidí – peklo muky.

A marně s kříže světlý zjev se sklání

té svaté Krista probodené ruky.

A zkažen, ztracen nešťastný je svět,

a ku hledání svaté pravdy vznět

jest navždy klet...

Tu náhle v strži mračen, která pádí

a mizí v noc, či kdesi od pobřeží

až jiných světů, které v snění leží,

se ozval hlas – ples víry, dobra, mládí,

a jako Sinaj, který v blescích svítí,

a jako kříž, jenž s Golgoty se třpytí,

v to smutné, bědné, bludné lidské žití

sáh’ mocný jas,

a ozářil zla, hříchu vlnobití

ten svatý hlas.

To Boha byla řeč, jíž blaze, jemně

se chvěla v žalu, v pláči tála země,

a lidé na zem klesali tu v lkání,

a hukot zvonu zvučel bez ustání

tak velebně k těm vzdechů hlubinám:

Mír vám!

Jak andělský by sbor to nebem táhl,

a věčné harfy v struny mocně sáhl,

a vítr slavný, šíré noci moře

a mhy a mračna vzdušné na prostoře

a celý velký přírody té chrám

pěl slavně v lidstva stesk a trud a hoře:

Mír vám!

Mír vám, jež vede tiché práce cesta

zde budovati krby, chaty, města,

kdož chráníte své rodině a vlasti

svůj pot, svůj plod, se vzdavše jiných slastí,

z čí štědré ruky bratřím požehnání

jak z kypré nivy klasů houšť se sklání,

čí památka, ač vnukům známa není,

přec žehnána je v pozdním pokolení,

již svému Bohu, jehož v hrudi máte,

svět zlý a bídný lepšit pomaháte,

vy děti světla, v světlo zírající

a v mukách žití s usměvavou lící

vždy hledící jen k zářným výšinám:

Mír vám!

Mír vám, kdož svaté překážíte snaze,

kdož balvanem jste lidstvu v jeho dráze,

jalový štěp, jenž plodů nevydává

a jenom prázdným listem ve vzduch mává.

Mír vám, vy vrazi, zloději a rváči,

mír vám, vy chudých krvelační dráči,

vy zlí, vy tvrdí s lačnou zisku duší,

jež vdovy pláč ni prosba nevyruší,

již almužny jste, těchy nepodali,

jež pouze Mamon prázdným leskem šálí.

Vy děti temna, z hrobu ve hrob jdoucí,

svit svaté pravdy snésti nemohoucí,

já nechci zmar váš, já vám život dám:

Mír vám!

Mír vám, vy v hrobě klidným spánkem spící,

pod suchou travou, s ní tak práchnivící.

Ó spěte sladce nad pohaslou svící

svých snah a snů, já nyní pokoj mám.

Co život smlčel, smrt vám směla říci:

Mír vám!

Zmlk’ zvonu hlas. A ticho bylo kolem,

svit červánků se třásl sněžným polem

a jejich růže chvěly se a bledly.

Na blankyt noci chmury tmy se zvedly

a božské ticho vesmírem se lilo.

Hvězd tisíc čisté nebe vyzářilo.

A modlitbou tu lidské byly dumy

a cit a touha, jež se v ňadrech tlumí,

a lidé v noc a nebe zříce vůkol

tu chápali svůj nesmrtelný úkol,

že k životu jim více třeba není

než dobroty a lásky, odpuštění.

Co andělé kdys pěli na Betlémě,

čím od pravěku chví se celá země,

tím mírem Krista, láskou věčně živou

jsi snila, země,

a s hůry luna září mlčelivou

tě zulíbala jemně.