MÍR

Kde vadlo co, vzpučí zas zelení prostou.

Když pohřbeny naděje, nové zas vzrostou.

Ti žijící v tísnivých příbytcích

i podzemní pohřbená matek pýcha,

jež nezemřela, že žije a dýchá,

v jich vzpomínkách a polibcích

těm rozdávaných, kdož tady zbyli,

ti všichni po míru prudce touží:

mír o činu mluví k těm živým, kdož nově zatoužili,

a mrtvým je snem, jenž do věčna se dlouží.

Ty živý, se míru neboj. V něm nebudeš hnít,

a nesložíš ruce v klínu.

Ty nalezneš prameny lásky a budeš z nich pít

a píti dáš jiným, dáš ovoce uzrálé v slunci a stínu:

neb rozdáš své duše vybojovaný klid.

I v míru však budeš mít duši.

A duše je jako loď v moři, a mnohdy bez kormidelníka

i bouře tu vzejde, jež běsní a hýká,

tvůj kompas tě oklame, zanikne toužený břeh,

to nepředvídané přijde, co sotva dnes tuší

tvých vypočítaných osudů běh.

I v míru horký den nepokojů

neumdlí, o život sečí a bojů,

když proti tobě vyvstává

starostí černých hradba, ta řada

bolestí z pouhých lidských zel,

o nichž jsi včera nevěděl,

a jež se přes noc narodí

v tvém hnízdě, až duše se obává,

jich útoky kterak klesá a padá,

zda v zániku jde, či se obrodí?

Své já jak zapřeš, už rozdáš mír,

ať za bouře, klidu, v každé života částce.

On práce tvá, tisíců bude, popud a vír

a naučí tebe lidštější lásce.