MÍR.

Mír zas mě objal... Ved’ mě do krajiny,

kde s polí dýše vůně v ranní chlad,

v par závoj zhalen dálný obzor siný

a bílým obláčkem dým stoupá z chat.

Kraj tiše oddychá jak v polosnění,

jen jako ze sna z dálky hučí jez,

a ranní chlad než změní se v žár denní,

pták se svou písní letí do nebes.

A celý obraz srdci tak je blízký:

ty lány polí, žito vlající,

ty v zeleni se skrývající vísky

a na obzoru lesy mlčící...!

A po mém boku Mír... Tvé usmívání

mu na rtech, na tváři i v očích tkví,

má sněžnou čistotu Tvých bílých skrání

a všecek Tvojí dobrotou se skví...