Mír.

„Vy radost slunce ranního v svých máte očích přivřených,

a barvu růží ve tvářích, těch růží světle červených!“

„My s úsměvy jsme vstávaly v radostných vždycky náladách.

S popěvkem na rtech Radost jen vždy chodí v našich zahradách – !“

„Oh, rcete, vašich v zahradách nebývá nikdy šeření?

A nikdy bledí nechodí tam, touhou, smutkem umdlení?“

„My štěstí naše, úsměvy, jim všechny rády rozdáme,

a měkkou dlaní s jejich čel jim smutek něžně stíráme – !“

„Po opuštěné cestě tam, sesláblí nikdy nechodí?

A ve tmách jejich nikdy tam se zoufalství jim nezrodí?“

„My pevnou rukou po cestách je jejich, silné, povedem,

a těm, již ve tmách zbloudili, my světla jasná rozžehnem!“

„A nikdy stínů potom chlad už do duší jim nenapad,

když večer je, a zsinalý zří měsíc vašich do zahrad?“

„Oh, my se ještě modlíme, vždy na večer se modlíme,

a za klid jejich duší my, za klid jich duší prosíme!“