MÍR

O břehu srázný lem se lámou vlny

na chvatné pouti k dalekému moři,

pod velkým sluncem v pyšné zbroji hoří

pluk jejich výbojný a záštiplný.

Ty pevný, tichý, trpělivý břehu,

dvě věrné jedle kotví v tvojí zemi,

tu chrání kořeny, a haluzemi

strou po ní mír a spiatých stínů něhu.

A člověku, jenž prodlí v šeru jejich

i příboj dole zazní kolébavě,

jak zpíval by jen k míru věčné slávě

a pozdrav podsvětní nes na peřejích.

V sen sladce konejšivý žal se tříští

o konci všeho nezvratném a prostém –

a spiato touhy nadoblačným mostem

je všechno minulé i všechno příští.