Mír.

Mír, svatý mír, jejž touží duše pít,

mír bezmezný pln vůně léčivé,

jež všecko hojí, smíří, utiší,

mír taký ze strun srdce vyloudit

svět nikdy nedovedl v touze své

a těch, kdo prosí, nikdy neslyší!

Jen věčný shon a vášně prudký proud,

jen hluk a tužby nezkojené vzdor,

stesk bezmocný a struny ztrhané,

jež musily se posléz přetrhnout,

když napínal je věčný, stálý spor,

svět pro srdce má, hříchem zmítané.

A pakli časem klamný vzejde klid

jak večer lákavý, když hvězdy první třpyt

se v oko zadívá a vánek nyjící

sen nese, list a květ a stromů šum,

toť chvíle jen, a ztopen v kouzlo dum

již cítím bouř se valem blížící.

Ten, který vlny v bouřném jezeru

jen tichým zkrotil ruky pokynem,

smrt jehož nebem, zemí otřásla,

a mrtvé v život v děsném zášeru

v ráz vzkřísila, ten v slovu jediném

dá v duši mír i v srdce vyhaslá.