MIRABEAU. I.

Jen stiskni víc, můj černý ďáble!

V tvých ramenou, v těch měkkých kleštích

mně příjemno je! Líbej, kousej –

leč ústa volna nech mi – chci ti –

ty dusíš mě v těch pružných ňadrech,

můj ďáble, počkej aspoň chvíli –

máš spásu Francie v své ruce,

pryč, neumoř ji... Včera večer

v St. Cloudském parku já měl schůzku

s velikou dámou... cikánko má,

ne, nehledej v tom erotiku,

mě může opít jenom oheň,

tvůj oheň, dítě... a v tom parku

my hovořili o zlých časech,

o partajích a vášních lidu –

dej sem ty rty své! – Což víš o tom,

co valnou část dne vzdaluje mě

od horoucího těla tvého!

Nech na svých ňadrech hlavu moji

– lví hlavou nazývá ji Paříž –

a věř, že není na tom světě

polštářů pro ni případnějších!...

Mně ruku dala k políbení

Marie Terezie dcera –

ten polibek je svatým slibem,

že trůn jí zachráním... i více...

Po velkých starostech mi přijdou

jen větší pouze... Líbej, líbej –

kdo ví, zda pak nám času zbude –

nu, ano, nediv se, je možno,

že poustevničit budou musit

rty žíznivé při trudných postech –

eh, líbej, líbej, dokud času!

A zahledneš-Ii čelo moje

starostmi těžce zahalené

se mihnout někde na ulici –

pak věř, v těch mračnech křídlo spínám

k svým plánům, myšlenkám i činům,

bych spasil, co jsem spasit slíbil –

a moh pak složit mdlou svou hlavu

zas v bílá tuhá ňadra tvoje!

– Eh, nějak bude – líbej, líbej!

A zpijme starosti ty všecky

i duši zpijme! Co je život?

Jen zpíjet sebe, zpíjet druhé –

bacchanal stálý! V shromáždění

zpít proudem se svých vlastních řečí,

zpít tryskavým se třpytným vtipem,

zpít pravdami se, o nichž před tím

se tobě nikdy nezazdálo –

zpít posluchače, Paříž, všecko

a zpít i tebe, černý ďáble –

a odejít, než číš je prázdna,

včas odejít... Ach, nejisto je,

bouř nad hlavou je těžka hromy –

co víš ty? Dej sem ty své rety!

Splašených koní čtverospřeží

chtít zastavit – a což, když smělec

se dostane jim pod kopyta?

A dostane se... marno všecko –

buď s bohem, královno ty bledá –

A ty, můj ďáble, líbej, líbej!

Vůz rozbije se – co mi po tom?

Jen nebýt svědkem... Rtů tvých víno

mě malátní a omamuje –

však pil jsem statně, viď, je dosud?

A nějak bude... Přijde konec

a vím to... musí přijít záhy...