MIRAMARE.

Lekníne, vykvetlý z modravé hlubiny,

obláčku pěnový na skálu zbloudilý,

bělostný půvabe přešťastné hodiny,

blednoucí krásou tvou dlouho jsme chodili.

Do oken západ když zasadil rubíny,

teprve mlčky jsme k moři se vraceli,

ozvěny polibků zněly nám z hlubiny,

vlny jak pode zdí ke dnu se ztrácely...

Ale pak šero se sesmeklo se strání,

slzavá vzpomínka kmitla se na rose,

nad bílý leknín se teskliva naklání.

A jakby zvedlo se z večerní temnoty,

na vlnách jakoby za moře vztáhlo se

šílené vzlyknutí ubohé Charlotty.