Miramare.

Adrií švarnou, slunným jasem tkanou,

můj člunek plynul tiše v poledne,

hleděl jsem snivě, kterak s vesel kanou

akvamarinu kapky prohledné;

jak sladce dřímá nekonečnost sklenná

a procitá zas v něžném pohnutí,

když plachta bílá větrem odchýlená

pohladí vlnu v plachém mihnutí.

Na vonném břehu ve vln kolísání

jsem přistál v stínu mezi cyprysy,

kde Miramare do Adrie sklání

ubledlých tváří smutné obrysy,

kde oleandrů klenbou růžovatou

k modrému nebi trčí pinie,

kde oliv zášer hrůzou mrazí svatou,

než granátů nach líce polije.

Před zrakem se mi v tajeplném chvění

míhaly tropů květy krvavé,

a v ucho báji stoletého snění

mi všeptlo vzkvetlé právě agave.

Stín Afrodity s laškovitou lící

smutečním florem fontán obestřel,

když bludných křídel polet šelestící

jak hedváb šatu v křoví zašustěl.

Zahleděl jsem se do zrcadla moře,

když Miramare němé, bezhlasné,

sepjaté v smutek, nekonečné hoře

hroužilo do vln líce překrásné;

když cimbuří mu slunce lemovalo

západu nachem pestře ruměným,

princezně mrtvé se mi podobalo

pod zlaté rakve víkem skleněným.