Miranda.

Jsou ovšem – jest jich málo –

již také děti Štěstěny,

jimž nebe všecko přálo,

jdou žitím stále opřeny

o rámě otce – děti,

o rámě lásky později,

dnem každým svátek světí,

vždy v novém snu a naději.

Přes každou bouři nese

je čarovný plášť Prospera,

strom každý pro ně třese,

květ ráno a plod z večera.

Jim do snů sladce zpívá

hoch vzdušný, snivý Ariel,

jim všady každý kývá,

vše dá jim vůni, lesk i pel.

Ba zloba, jež se šklebí,

příšerný žravý Kaliban,

zří vzhůru k nim, co k nebi

jich snivým kouzlem upoután,

jim v mládí hry a zpěvy,

v sny plny poupat, kvítí, hvězd,

v čas milenec se zjeví

a vždycky to ten pravý jest.