MIRIAM.

Jak byla zmatena, jak čekáním a touhou

se chvěla Miriam!.. Bůh po andělu vzkázal:

„Zda volna Miriam?“.. On, Všemocný se tázal –

a slzy skropily jí černou řasu dlouhou.

„Zda volna Miriam?“.. Jí rozžhavené rety

vzkaz boha sdělily! Ten štíhlý anděl mladý,

lesk v očích, na rtech žár, stál před ní plný vnady!

Jak krásným as je pán, jenž vládne nade světy!

Rtů božích ozvěnou jen jeho rty se chvěly –

jak asi touhou mřel hlas boha láskou vřelý,

jak as je mohutný žár srdce Všemocného!

Své srdce, náruč, rty – vše s něhou připravila...

Rty šeptly ve mdlobách: „Staň se dle slova Tvého“ –

A v tmách jen tušila, jak rajská zář se lila.

Nad hlavou přelétly jí dny a týdny, léta.

A řada dětí už. – Však první – zázrak pravý:

Blesk divných myšlének z té dětské šlehal hlavy

a zřela nadšena, jak moudří, roste, zkvétá.

Až jednou... na dlouho se ztratil beze stopy...

A vrátil se jak blesk – se šířil – stal se Světlem!

Byl stokrát víc než král!... A přece slza kropí

tvář matky, předtucha chví v oku trýzní shnětlém.

A od té hodinky, kdy rajská záře lila

se s oblak – proběhlo čtyřiatřicet let. –

Tři kříže strmí v tmu a hora opuštěná.

„Staň se mi dle Tvých slov“... hlas ironicky sténá...

Svou hlavou Miriam o krvavý kříž bila;

vlas černý sbělel jí a šílená šla zpět.