MISERERE.

Modlím se v šeru samoty svojí modlitbou cizí

za ty, jež v klidu dřímají v zemi, hnijíce.

Modlím se tiše, zčarován jaksi neznámou visí

a hledím k nebi do mrtvé tváře měsíce.

Modlitbu takou nikdy jsem, nikdy necítil v duši

a přece klekám a spínám ruce do výše –.

Smrtelná duše takhle se možná naposled vzruší,

než v moci cizí, kdes zašlápnuta, dodýše.

Ubohá duše, určená žíti, protože žije

kus hmoty, tělo, jež duši tu má potřebí.

A ve vzrušení šeptá si zdlouha čís litanie,

z nichž Jehova se pro spásu duše velebí.

Modlím se v šeru, v extasi šeptám, chvějí se ruce,

za slovem božím, jdou slova moje, rouhavá.

V neznámé visi skláním svou hlavu k Člověka muce

a šeptají rty, co v mlhách duše poznává.

Jedinec marně světem se bije, modly své kácí,

aby za věky postavil nových tisíce...

Kdes’ mimo zemi a v hloubce pod ní pokoj se vrací,

plebejci s králi dřímají stejně, hnijíce.

Za vše, co zašlo, modlím se tiše, já světec hříchu,

poklekám v cele a spínám ruce do výše.

Sladký můj Rabbi, vysněný jednou, zaplakal v tichu –

hle papežové spasili Krista Ježíše.

Nekyne sladkým úsměvem Mářím z Magdaly, jdoucím

lem roucha zlíbat, jež nyní zlatem září tak –

Nesytí chlebem poutníky lačné pokynem vroucím,

neuzdravuje v pohledech tichých do oblak.

Modlím se, jak mě nenaučila rodička moje

zlatými slovy: na boha svého pamatuj.

Modlím se zhořkle, jak učily mě brutální boje,

za mrtvé, zašlé, za tebe, sladký Rabbi můj...

A v tom je bolest modlitby mojí, již vroucně šeptám,

mé oddanosti přísvit ji hříšnou posvětí...

a nevím, jestli modlitbou svojí pláču neb reptám,

či jestli se rtů splývá mně tvrdé prokletí.

Na tebe, Rabbi, v svém miserere vzpomněl jsem nyní

a tak se modlím za ty, jež zašli, hnijíce.

Do duše mlhy padají bílé, mlhy a jíní,

a z šera hledím do mrtvé tváře měsíce.