MISS WATTEAU.

Všichni znali ji a vždycky zase

ohlédli se, sotva zjevila se.

Účes vysoký, tvář pod ním bledá,

samým pudrem skoro celá šedá.

Mušky v líčku, jak menuet chůze

koketní a staromodní tuze.

Šatu střih při každém kroku vzdychal,

vějíř motýl – dávno vypelichal.

A ten úsměv jak vybledlé zlato,

říkali jí vespolek Miss Watteau.

Viděl jsem ji, bolesť divá znáhla

hrdlo moje útrpností stáhla.

Minulosti dech jsem cítil maně,

jak svůj pudr sypal na mé skráně.

Vše, co bylo, plálo, milovalo,

vybledlé zas před mým zrakem stálo.

Mrtvá vesna dýchala tu jarem

jak v herbáři skoro sto let starém.