Missionář a mudrák nevěrec.

Missionář Kristem osvícený

k světlu vodí slepé pohany;

ale mudrák pýchou zaslepený

do temnoty láká křesťany;

missionář cestu k blahu razí,

mudrák blaho křesťanům zas kazí.

Aj, proč nejdeš k rodům divokým;

bys je oblažoval světlem svým?

„Nač se u nich těžkou prací mořit,

lze-li doma blaho blaze bořit?

Až je Církev vzdělá v křesťany.

já z nich dělat budu pohany.

Hle, jak dnes již ve všem obvodu

svítí naše světlo národu!

Světlem naším ozářené hlavy

o překot již palác blaha staví;

křesťanský řád už se z rodin ztrácí;

naši žáci nemilují práci.“

Ano, Vaše světlo smutně svítí, –

asi tak, jak v bahně černé kvítí.

Každý učeně se nadouvá.

krčma jim se více zamlouvá.

Ve dne, v noci až až do únavy

na výlety chodí, na zábavy;

a jak se jim zábavy ty daří; –

zdraví, čas a štěstí svoje maří.

O tom blahu dobře všude ví se

mudrují a řvou a opíjí se;

z bratrské se lásky líbají

a hned nožem sebe bodají;

za té jejich práce činné –

rodina jim hladem hyne.

Výkvět Vašich výzkumů

hanbu dělá rozumu!

Osvěť Vám jej Svatý Duch,

otevři Vám vid a sluch!

Nekřesťanská věda bledá –

drahé vlasti blaha nedá.

Těší Vás dav synů, vnuků,

jimž vře blud Váš v krvi, v tuku,

jenž se k Církvi neznají,

vlast svou v lásce nemají?

Co z nich národ bude mít,

až v něm rozestrou svou síť?

Hlava mělká, srdce pusté,

duch se točí ve tmě husté,

ze rtů hnusný dech jim čiší,

cizy jsou jim tužby vyšší – –

Dík, že máme pluky jiné;

z nichž se každý k Bohu vine;

odchovance pravé vědy,

ctící vlast a zbožné dědy,

v těch nám dobrá naděj’ kvete,

zloch že národ nerozmete.

Kéž jich počet milost Boží

rok co rok nám hojně množí!