MÍSTA HARMONIE A SMÍŘENÍ.

Síněmi illusí v paláci tvém němí a užaslí jdem,

vždy záhadnější je svět před naším pohledem:

vždy radostnější je smutek, vždy bolestnější je smích,

vždy dvojsmyslnější odpovědi znamení tvých:

zářící moudrost slunce, nocí a jiter královský vjezd,

potkání nebes a země, proroctví smrti a hvězd,

melancholická zemdlení léta, jemné radosti za jesení

a v pohledu milovaného nesmrtelnosti oslnění.

I přicházíme konečně do křišťálných síní tvých tich,

(šťasten, kdo do nich vešel, šťastnější, kdo nenajde návratu z nich,)

a celé tajemství, světa bolestného a nádherného

před námi chví se tam ve světle tvého úsměvu důvěrného.

Každý náš krok a pozdrav, úžasu výkřik i vzdech

chodbami blankytů zní tam jak hudba v nekonečno se šířících ech;

a naše myšlenky nejukrytější, magickým odrazem,

jak souhvězdí nejčistčí noci tam viditelny jsou všem.

Srdce naše tam zkvétá jak jaro, hnízdo všech skřivanů tvých,

modro písní a polibků nad hlavami pracujících;

a v jasu, jak by v jedno se slila slunce všech nebesklonů,

dějiny duše své zříme tam v kouzelném zrcadle milionů.

Jako při Asperges tajemném po stupních světů před námi jdeš,

gestem, jež duhové brány nad věky klene, vše posvěcuješ:

genia smutek, žen krásu, veselost dětí, rozkoše zahoření,

jemný sen květů i zvířat oddané, nereptající pokoření.

Dobrořečíme zemím a městům, klasům a hroznům všech niv,

kdo z našich dlaní se napil, odchází zářiv a sniv

a potkání bratří, i nejmenších, vidíme slavné v úsměvu tvém,

jako potkání knížat s nesčetným, neviditelným doprovodem.

A neznajíce již bolestí jiných než nejtajemnější všech ztrát,

na prahu vnitřních tvých světů blízkosti tvojí se bát

dobyvatelé pokorní, za tebou jdeme k tvým zahradám,

a všechna proti nám vyslaná vojska přidávají se k nám.