MÍSTEK.

Večerem žití hledím zpět

na časy v mlze se tratící,

ach, je tomu čtyrycet let,

co chodil jsem při Ostravici.

Pede suspenso v létě šla,

ale na vesnu hřměla saní;

nespával Místek, řeko zlá,

tich Frýdek s kopce hleděl na ni.

Poutníče, nech tě nevrátí

severní z Modré vichr dravý:

čím bije víc, tím stoupati

se bude lépe do Ostravy.

Je po pochodu dobrý stan,

když zařinčely sklenky sborem

a ze rtů mladých ze všech stran

těšínská píseň zněla chorem.

Rovina v půlnoc nabírá

klas těžký jak bohatá mísa,

žel, na jih obzor zavírá

Smrk, Ondřejník a strmá Lysá.

I hrob leží v těch končinách

té, která v Písních vzpomíná se;

tam rozpadla se v popel, prach

figura ženy černovlasé.

Zdá se, stín vidím v daleku,

plynoucí jak hoře i radost:

to hledí z vrbin na řeku

pohřbená má místecká mladost.