Místo oběda.

Já někdy vzpomínám na dávné, zašlé časy,

když sám jak poeta jsem nosil dlouhé vlasy,

a druha vzpomínám, – co asi nyní dělá? –

jenž jako každý z nás zřel v sobě Rafaela.

Já zřím jej v myšlénkách za kolik dlouhých roků:

jde hrdě jako král v svém chudém haveloku,

na vlasů kučerách, jež volně růsti nechá,

se houpá při chůzi širáku mastná střecha.

On časem pohodí svou bujnou, mocnou kšticí,

pod paží desky má, kam vkládá svoje skizzy,

jak Rubens knírky své on směle vzhůru kroutí,

snad jménem slavnějším i on kdys bude slouti...

Hoch také lásku má – ó mladých srdcí svátku!

a ráno k ústavu provází kandidátku

a v akademii pak hlavu někdy skloní

a kreslí její tvář a tiše blouzní o ní.

On vlasy čechraje nám říkává, co nyní

prý doma maluje a příště tvořit míní –

ó plátna obrovská! A mluví, posměch v líci,

že Baudry, Cabanell jsou samí trpaslíci...

...Však bída, ta je zlá! Ó mnohý zkrotne před ní!

A já si vzpomínám, jak táhne ku poledni,

on svého širáku a mapy své se chopí

a místo oběda jde zvolna na Příkopy.

Tam chodí hodinu, dvě hodiny se vláčí

tam, sem a zase zpět, snad někdy je mu k pláči,

když, hlad by utišil, ó hořký osud kletý,

hltavě polyká dým ze své cigaretty.

Však on jde jako král... Pak z Příkopů se ztrácí

a housku koupí si a znovu sedá k práci...

Kde asi nyní je? To kolik je už roků,

co takto chodíval v svém chudém haveloku.

Kam asi poděl se? Kde je a co as dělá?

My dosud čekáme na svého Rafaela – –

Zda umřel? Či je živ a žije život všední?

Já v duchu vídám jej tu chodit o poledni...