Místo předmluvy.

Jest střídání jen radostí a zármutků

jak dne a noci, jako jarní pohody,

však není štěstí, neštěstí, leč hra jen náhody.

A není dobra, zla, leč v našem úsudku,

jenž podrobený modě každodenní

jak cena bursovní se lehko mění.

A není zodpovědnosti a mravní svobody.

Není neřesti a viny; hříchu není,

však šílenství jen, nemoc, zatížení,

a společnost – a výchova – a okolí – –

Je Bůh jen – Osud – jakás síla odvěká,

– ať už zveš ji v žargonu svém jakkoli –

jež vleče vzpírajícího se člověka

dál a dále po životní ouvrati,

jak vozku, který zamotal se v oprati,

kůň divý přes kamení na poli...

Léta strojníkem a proudy znoje

s čela horkého. Pak zánovního stroje,

než jej ruka jeho zkrotí, polaská,

vzpoura násilná a divý hněv

a prudký skok a náhlá procházka

přes zlomenou nohu, tváři – –

A zápach masa, jež se škvaří,

praskot kostí – –! Hrozný, táhlý řev,

jak šelmy zraněné, a teplá krev

ssedající ponenáhlu na kaluž – –!

Pak velký sál a dlouhý stůl,

bílé zástěry a vyhrnuté rukávy,

pilka, nůžky, jehle, ostrý nůž – –

Dva u nohou, dva u hlavy,

a narkotika hořký dech,

prudký šepot, rozkaz, spěch – –

Nu z levé nohy zbyla aspoň půl

a sukovitá, pevná hůl.

Mladá tvář však zohyžděná,

rozrytá a rozjizvená,

posupná jak černý mrak – –

A slavná úrazová pojišťovna

plat dala k smrti pomalé tak zrovna

a strhla všechny zálohy – –

Chlad ve světnici, v srdci chlad,

ženy pláč a dětí hlad. – –

Nic naplat: Trpělivě stát

a slídit, číhat u všech vrat,

kdo by osvobodil od košťat,

jež lacino dá mrzák bez nohy.

Je tedy metlař ubohý.

A v pohmožděných bedrech tíha, tíha,

jak štěrku vůz by vezl na nich.

V rozšířených, těžkých dlaních

za hlubokou rýhou nová rýha,

jak starých silnic výmoly,

a tvrdé, ušpiněné mozoly

jak u cest vyježděné hrboly.

A stesk a dlouhá chvíle mučí

pochmurnou a zhořklou duši.

Noha mimoděk se v stranu stočí,

kde stojí továrna a stroj se točí,

zrak teskný na komín se zadívá – –

V horečném snu zří, jak těžká kladiva

nad hlavami letí, do litiny buší,

slyší každou noc jak stroje hučí,

jak vztekle, ulekaně křičí sireny,

že s lůžka vyskočí jak šílený...

Oh pracovat...! Však metlař jest jen beznohý,

ošklivý a zohyžděný, ubohý...

A žena též se odvrací

a poplašeně klopí zrak.

Když objímá, jak severák...

Děsí ji tak hrozná líc...?

Či nemá „Zbytečného“ ráda víc...?

Či, ďáble, někdo jiný snad

v nemoci se jeho v lože vkrad...?

Oh, prokletí...!

Jde z domu raděj – po práci,

neb v hospodách se potácí.

Však hlavou větry ošlehanou,

duší pochmurnou a divě štvanou

podezřením, tupým bolem,

touhou těla neskojenou, alkoholem

rej divý tančí mátohy – – Jen mátohy...?

Proč to děcko předčasně by porodila –?

Proč by s ním, jak s druhým nechodila

celý čas –? Proč přišlo právě ono spíš? – –

Proto, že jsem v bolestech a žalu

ležel jako Lazar ve špitálu,

že by doba na to nestačila již...!?

Oh, – – oh – –! Také mrou prý – To však žije,

dýchá, hřeje se a chtivě pije,

směje se a křičí, chce a bude žít...

Oh!... Jistotu a jasno mít!...

Hustá, němá tma však kolem kol.

Mrak černý, těžký na horách.

Blesk cukal v něm a řežavěl,

v dálkách dutě duněl, sinavěl...

Chce konečně mít světlo v tmách.

Chce ukřičet svůj hněv a bol.

Chce vzkřísit hrůzu, strach,

a jako medvěd na ni sáh.

Nevykřikla, nezalkala,

jen mlčky sedla na postel – –

Blesk černým mračnem jel,

jak její rána krvavěl,

z blízka duněl, sinavěl.

Nešlehlo to z dlouhých řas

jak odpor utajený, nenávist...?

jak umluvených vrahů hvizd,

jak meče zablysknutí, ostrý svist...?

Mrzáku, chceš světlo v tmách...?

Chceš nahou, neskrývanou pravdu číst,

jasno mít a být si jist...?

Celý mzdlel a zmalátněl,

a vybouřen a smuten, bled

unaveně k stolu sed,

a jeho ret a jeho hlas

se nalomeně chvěl a třás,

jak větrem utržený list:

Tam musilo to s námi dojít až...?

Nenávist a chlad jen pro mne máš...?

Mlčí, mlčí, jakby přitakala – –

Nepohlédneš otevřeně na mne...?

Nerozptýlíš domněnky mé klamné,

neovineš s láskou kol mé šíje páž...?

Mlčí, mlčí, kamsi v dálku hledí,

v dál se dívá, nedívá – – –

Mlčí, sedí, němě sedí,

jak bez smyslů, jak neživá.

Děti v peřinách se choulí,

ustrašeně oči poulí,

v prsou malých tají dech –

Hodin starých, kulatých,

spěchá, hrozně spěchá tik a tak,

jak do koleček zubatých,

v dlouhou černou rafiju

tenkým prstem strká čas.

Černá moucha kdesi bzučí,

bije sebou po oknech.

V hlavě jako v stroji hučí.

Ticho duši mučí, mučí,

světnicí se rozvaluje, po smyslech...

Od stolu se jako balvan těžce zved

a zvednuv pěst a skřiviv ret

s výhružkou jí ve tvář vmet:

Běž z domu, – – Pryč běž – – Hned – –

než zahanbení, bolesti,

než vzteku svého, zoufalství se napiju – –

než tě jak zlé zvíře zabiju...!

Vstala jako psík a zachycená pelesti,

vrávorala kams, však klesla náhle

a těžce, těžce zaplakala –

ne zalkala a zaúpěla

bezútěšně, rozryvně a táhle,

jako matka za dítětem na vždy, na vždy,

jak když v lese podřezují, podle vraždí...

A každý sval, nerv každý,

každá žilka ochromlého těla

jak telegrafní drát se chvěla,

jak zelenavá stehýnka

živých napitvaných žab.

Překvapen a udiveně stál

a její slzy chtivě ssál.

Stál a stál – Jak pod březnovým sluncem jíní,

jak zmrzlé srdce teplem skrývaného dobrodiní

její slzou měk’ a jemně, něžně, zlehýnka

sladkou naděj v náručí svém kolébal.

O svůdná světla v hustých mhách...!

O bílá, vlídná chaloupečko na horách,

jež vyhoupla se před zbloudilcem v těžkých tmách,

o pěšinko, již před lety kdys steskem lásky orosil...!

Rozechvěně těžké ruce vztáh,

a jak pána boha, jak svůj osud poprosil:

Můžeš včerejšek i dnešek odpustit – –?

Můžeš mne zas jako dříve ráda mít – –?

Či jen po mých vadách stále slídíš...?

Tvář ohavnou, krok chromý vidíš,

nemiluješ, nenávidíš – –?!

Nemůžeš a nechceš se mnou žít...?

Mlčí, mlčí, jak by přitakala

Mlčí, mlčí, nehybně jak socha sedí,

suchým okem kamsi v dálku hledí,

jakoby ho neslyšela, neviděla – –

Kdyby aspoň vykřikla a zaúpěla...!

Kdyby ruce vztáhla, zaplakala...!

Jak otřásl se, jakby náhle na nůž šláp,

jak by v travách postříbřených rosou

broušenou a lesklou kosou

divoce si zajel v nohu bosou!

Jak umdlíval a náhle sláb!

Jak srdce strnulo, až celý schlád’.

O se světelné hory strmý pád...!

O světélka vy zrádná nad bahnisky v tmách,

chaloupečko svalená a rozvátá...

O ženo, ženo bídná, nevěrnice proklatá!

Jiný k tobě se, v mé bídné lože vkrad,

na klíně tvém horkém slavil hod,

když jsem v nemocnici ležel bledý – –!

To děcko nedonošené je tedy

cizí panchart, cizoložné lásky plod...?!

Jak by na klečící kajícnici

při modlitbách, v postech dlící,

do jich teskných, nyvě smutných tuch

náhle velkým hlasem zvolal Bůh;

jako mučedník by vědy,

léta tupený a posmívavý, hladem bledý

před kostnatých odborníků posměvavé hledy

náhle postavil své práce, bdění zřejmý div,

jemuž s poklonou se vyhne čas –:

tak slavnostně a hrdě vztýčila se v ráz

a zardělá a zadýchaná prudce vykřikla:

Ne – Přísahám ti při Bohu a svatých všech – –

Přísahám ti při drahých a sladkých hlavách těch,

a vztáhla ruku pozdviženou po dětech...

Vydech zhluboka a uvěřil, neb věřit chtěl.

Však, že chtěl také být si jist

a celou pravdu jako knihu otevřenou číst,

krátce děl: Však nemáš ráda jako dřív...?

Proč odmítáš mne, vyhýbáš se objetí...?

Sedí, mlčky před ním sedí zas.

Rty se sice otevřely, jakby chtěly

odpověď dát jasnou, výklad smělý,

však zajikl a přelomil se hlas.

Oh, bído, bído, prokletí...!

Tedy po vadách mých slídíš,

tvář mrzáckou, krok chromý vidíš,

nemiluješ, nenávidíš...?!

Ne, ne – – Přísahám ti, přísahám...

Stál a stál, na ni hleděl, nehleděl,

jakby pranic nechápal a nevěděl

a náhle divoce se zachechtal.

Ne, ne – Přísahám! Však nevyslechneš, nevěříš,

rozkřičíš se, ruku zvedneš, udeříš...

Oh, proč, proč vše to? Proč jen sobě nyní žiješ?

Proč v hospodách se touláš, piješ, piješ,

vyjídáš nás, a mě mučíš, biješ...?

Proč ty, ty, jenž byls otec výtečný,

stal ses odporným mně, břemeno jen, zbytečný...?

Stál a stál, jak zaklet v černý sloup se nehýbal

a v zakřiknuté ticho mlčky čněl

jak z pohořelých domů černý trám,

jak nad rovinou hrozné jícny děl,

jak dělník, jenž byl náhle práce zbaven,

jak závod kýs, jenž dodýchal a zbankrotěl...

Stál a stál a rukou náhle mávl jen

a jakby vším byl k smrti znaven,

jako zmírající zvíře

naposledy ke své díře,

vlek se pomalu a těžce ven...

Zardoušená štkavou křečí

v bolesti své zachycená země

na podlaze žena klečí,

ne těžce leží, nehnutě a němě

jako kdesi v husté seči

zrezavělým okem zaškrcená laň.

Čas prstem strká do kolečka.

Moucha jako černá tečka

kolem světla bzučí, krouží,

dolétá a sedá naň.

Bolest po výkřiku touží,

natahuje chtivou dlaň...