Místo předmluvy.

Vím, že leckteří se mezi vámi

mému, jak řkou, podivínství smějí,

slyší-li, že mezi drahokamy

český granát volím nejraději.

Dím-li pak, že také přednost dávám

domácímu hlazení a brusu,

lhostejně jich výrok očekávám,

nevytříbeného že jsem vkusu. –

Vzácnou révu naše země rostí:

a přec mnohý z našinců v svém sudě

chová pro sebe i pro své hosti

víno vzrostlé na cizinské hrudě.

Nenáležím k cechu takých druhů;

při sám Bůh, že mezi všemi víny

nejlépe mi chutná a jde k duhu

ohnivý mok naší Mělničiny! –

Také z oněch nejsem, kteří slídí

v jiných světa dílech, poznat chtíce

cizí města, řeky, hory, lidi,

domorodých zjevů nedbajíce.

Mne, co naše, nejvíc láká, baví!

Miluji, jak pravé dítě české,

naše řeky, hory, háje, mravy,

naše města, naše chaty veské.

Rce-li někdo v pohrdavém tonu,

můj že soud jest matný, úzkoprsý –

že jsou krasší cedry Libanonu,

než ty naše pahory a krsy:

Nepřím toho, ale k hesla změně

jeho řeč a mrav mne nedonutí;

odvětím mu zkrátka, otevřeně:

„Brachu milý! Každý dle své chuti.“ –

A teď suďte, proč i v tyto desky

zahrnul jsem jenom ony děje,

které mají znak a původ český;

nech se kdo chce mému dílu směje!