MÍSTO PŘEDMLUVY

Na prahu chrámu stanula má noha;

do hvězd se třísní řims a vížek tratil

a z nitra choral zvučel: Chvalte Boha!

Já vejíti chtěl – ale děs mne schvátil,

mně draci, jenž se nad portalem tměli,

jimž západ nachem kosmatý hřbet zlatil,

se zdáli hrozit: „Zpátky, pěvče smělý!

Co tady chceš? Je profanní tvá píseň,

v ní všední lásky ples a všední žely

a všecka všedních okamžiků plíseň.

Skvost víry ztratils cestou svého mládí

a z čistoty své duše vlečeš tříseň

v prach ulic; kde jsou ony sladké časy,

kdy děcko s mírem v duši přes ty prahy

jsi stoupal, zvonů jásající hlasy

kdy hudbou byly ti, kdy zrak tvůj vlahý

pil rozkoš z malovaných oken chrámu?

To všecko ztratil’s, žel jen, že tak záhy!

Nad chmurnou života teď skloněn dramu

tep srdce lovíš, které zmírá v křeči,

a v bouři toneš na prohnilém prámu.

Tvá pochyba se pochybou zas léčí,

tvé duše křídla ta jsou plna prachu,

a beder tvých je balván stále větší.

Zpět, navždy ustup! V světla věčném nachu

jen čistá hruď se volně koupat může,

ne hloubavý duch děsu pln a strachu.

Jen bílé z hrobu natrháš zde růže,

a jabko pravdy popel objeví ti,

čím hladší byla svůdná jeho kůže.

Zpět, jiných hvězd juž záře tobě svítí,

jsou uzamčena tobě tato vrata,

z těch zdrojů tvůj ret nebude víc píti!“

Juž zpátky chtěl jsem, duše hrůzou jata,

a lítostí, jež její družka stálá,

se zachvěla, v tom plná záře zlata

se rozvlnila vzduchem, květla skála,

a kamenní na řimsách pěli ptáci

a postava na prahu chrámu stála

a kynula mi. Jak se sosna kácí

pod toporem, pod kouzlem očí její

se nejistota a má bázeň ztrácí.

Jdu za ní dál a kráčím ve hvězd reji,

jdu dýmem kadidla blíž ku oltáři

a spínám ruce, jež se plesem chvějí.

A postava se ztrácí v samé záři

a volá: „Já jsem ta, jež neoklame,

v níž souzvuk vždy, nechť kol se světy sváří.

Tys našel mne tou vírou, která láme

vše okovy, tou snahou k idealu,

tou láskou, kterou vyvolení pláme.

Cos oplakával na mém prahu v žalu,

to našel’s prací zas a vůle silou,

já pramen jsem, tys dobře bušil v skálu.

Jak zlato v rudě tmavé tenkou žilou

se prozrazuje, tak ve žití zmatku

tvá láska k pravdě, k dobru snahou čilou

se kmitla, že jsi zdrtil duchem látku,

a ztracená žes našel zase křídla

a objal mne, mne všehomíra matku!

Co duše tvoje velikého zhlídla,

tys zbožňoval, a to je víc než víra,

jíž mučenníkům na skráni krev stydla;

neb láskou k lidstvu, která neumírá,

je pravý bůh a já jsem jeho slovo,

mým oknem nejlépe on na svět zírá,

a dělná ruka křídlo andělovo

jest pravé, kterým doletí se k ráji,

a zmůže víc než lání titanovo.

Vstup dále tedy, všecky svíce plají,

zní zvony srdcí jako hymna duchů

a pravdy perla kmitá, škeblí, bájí!“

A já jsem vstoupil; v srdce bouřném ruchu

co vřelo, na píseň mi tuto splývá

a mládí sny zas přivívá mi k uchu.

Jak chrám ta báseň v noci bezdno kývá

a v ní jest jedno okno, samé zlato;

a oknem tím jen na věčnosť se dívá.

A jako nachem vzplane štěrk a bláto

při slunce vzchodu, tak vše, co tu všední,

je láskou prohřáto a láskou svato.

Vstaň, duše, juž a k hodům lásky sedni!

Ty, jenž jsi velkou komedii bájil,

ty přísným zrakem laskav na mne shlédni!

Ty, v plášť Harolda dumu svou jenžs tajil,

buď se mnou též, jsem dítě doby tvojí

a volnosť písně, jak ty, vždy jsem hájil.

Přijď v posled ty, k moudrosti jehož zdroji

se utíkám vždy ve úpalu vedra,

ó pěvče Fausta! Jsem juž v plné zbroji,

toul plný šípů, ruka k ráně štědrá,

na lebce přilba zlatou hvězdou hoří

a pláty těžké kryjí bok i bedra.

Duj, moře poesie, oko noří

se v stíny tvé, v nichž kmitá se a míhá

cos nesmrtelnou, svrchovanou zoří.

Jí pozlacena je též moje kniha!