Místo prologu.

A pomalu tak světla shasínala.

Mně bylo úzko před tou chladnou nocí,

jež vanula v mé rozpálené čelo.

A bylo všecko marno. Stmívalo se.

A přišla noc a nesvítily hvězdy.

Já, žebrák, pyšný naříkat a prosit,

já složil hlavu mlčky ve své dlaně

a čekal, čekal, až má chvíle přijde.

A udiven já zvolna zved’ jsem čelo,

když ucítil jsem teplou ruku Tvoji,

jak hladí smutnou, nemocnou mou hlavu,

když slyšel jsem, jak rty tvé šepotají

to nešťastné a proklaté mé jméno

tak s láskou, jako v žití posud nikdy,

a taje dech a nevěře svým smyslům,

já visím na tvých rtech: Což není nutno umřít...?