Místo prologu.

Zas nová knížka. Mnozí řeknou:

Což nedá pokoj, protiva,

je nutno nad vším kormoutit se,

nač kdy se člověk podívá?

Je pravda, leccos nezdravého

v tom dusném českém ovzduší,

to sami víme, proč však o tom

nám stále hlučet do uší?

Co chce, ten starý pamfletista,

a proč nám cpe své rozumy?

proč nemlčí, když o posvátném

umění zpívat neumí?

Když hluboké on nezná jasy,

jež září našim poetům,

a mysterie tajůplné

a snový příval mlžných dum?

Když rusých sluncí hořet nezřel

ohromných trysků přívaly

a s nymfami si nezahrává,

jež v lesů flor se dívaly?

Když nebolí ho, den že zmíral

v úzkostech, zda noc zrodí se,

a nestaral se, noční ticha

jak k symfonii ladí se.

(To poesie moderní je,

čím nesmyslů víc, tím je líp,

a poet nesmí žít jak člověk

a nesmí žluč mít ani vtip;

čím nerozumných víc slov v básni,

náš modní poet větší je.)

Žít v oblacích a nedívat se

na naše štíry, harpyje?

To nedovedu, milí páni,

jsem já už poet takový,

co s zemí srostl. Nesnesu už

klam sluchový či zrakový.

Nad luzný klinkot hvězdných stádú,

nad šumot hlubých tajných vod,

tam kdesi v Orku, stavím píseň,

k níž vichr hvízdá doprovod.

A když tu českou bídu vidím,

i bezradnost, i stesk i hnět,

tu srdce bouří, jak by chtělo

se v tisíc kusů rozletět –

jak granát, který praskl v poli

a ve hrob strh’ pár nepřátel.

Jsme v bitvě, hoši! Náš šik couvá.

A tisíc kolem chapadel!

Jsou slizská, černá. Natahují

se pro svou oběť do dálí.

Boj bojujeme poslední snad.

Kdo bije se? Kdo zahálí?

A praskot střelby všude slyšet.

A kouře černé závoje.

A malý tambor bubnuje si:

Do boje, děti, do boje!