MÍSTO PROLOGU.

Na kmeni bleskem zžehnutém

co může pučet zas?

Zryt, spálen, rozčísnutý, něm

ční v lesku jarních kras.

A jestli zeleň tu i tam,

kde dřív byl květ a plod –

ví o ní strom? Ční v smutku sám

a komu ona vhod?

A léta projdou celičká,

než houšť tam setmělá;

kdož ví pak, zdali pěnička

tam hnízdo udělá?

A její hlásek zazní-li

v sled přece v mlází tom,

zda zapomní kmen na chvíli

na bouři, blesk a hrom?