MISTR.

Ó, já znám dobře jísti bolesť!

Ta často jest mým pokrmem,

Jiný zná chroustat sklenice

a jiný hřeby polykat –

já umím kousat bolesť.

Ať přijde tvrdá jako křemen

a hořká jako žluč –

jsem mistr v polykání, trávení.

Jak had, jenž spolkl králíka,

se schoulí, líně odpočívá

a tráví chlupy, tráví kosti –

tak srdce moje v noci hlubokosti

svou bolesť dáví, tráví, tráví.

A potravy jsou stále plné mísy:

Tu nepřítel mě uštkl zpupným šklebem,

tu přítel zradil mě, jejž krmil jsem svým chlebem,

tu budoucnost se strhanými rysy,

tu rána osudu, ať nemoc, ztráta, smrti žal,

tu slova surová z úst, jež jsem zbožňoval,

tu lítost nad pádem, tu hrozba záští – – –

a stále klidně, jako zábavu,

svou hořkou žvýkám potravu –

a kousám, kousám, až mi skráně praští,

a celé noci bdím.

Pak z rána vycházím se zrakem mdlým,

mám kruhy modré pod očima

a pátrám kol, kde nová hořkost dřímá...