[Mistr Bohuslav] (PŘEDZPĚV.)

Myšlenko ty, jejíž je jméno Praha,

před mým zrakem velebná vstávala jsi,

slavná krása tvoje teď tyčila se

z bělostných květů.

Na ty doby vzdálené myslila jsem,

kdy tvé pyšné věže a lesy fial

rostly v duších umělců v božské záři

tvůrčího vzmachu.

A má duše vešla k těm dávným tvůrcům,

kteří město veliké zřeli ve snu

slavné, silné, radostné, zpívající

o slávě boží.

Modlitbou jich byla's ty, Praho krásná,

duše jejich v rozmachu tvůrčí síly

ke mně mluví, kamenné ruce k nebi

Praha teď vzpíná.

Ó vy vroucí, nádherné, silné duše!

V parách v dáli modravých, mezi stromy,

jež jsou květy posety růžovými,

prosvitá sen váš!

Jenž je vtělen v kámen a živý, sladký,

tragický a velký mi vypravuje

o neznámých zápasech, vzletu, touze,

dávní vy mrtví!

Co se dálo ve vás, Ó duše boží,

jichž se dotkly perutě andělovy?

Po staletích zpívají touhy hvězdné

z vašeho díla.

Velká láska tvořila tebe, Praho,

láska, jež dá rozkvétat nově květům,

která drobná slunečka anemonek

rozsela v trávě.

Jarní větry šuměly kolem hlavy,

chlad byl, avšak přece vše rozkvétalo,

i ty věže ponuré, sídla vzdechů,

smírem teď dýší.

Všecka dávná, tragická utrpení

v barvách svěžích mladého jara vidím,

v jarních větrů šumění zpívají mně

o bolu velkém.

Neboť vím, že nerostla's bez bolesti,

Praho, sne ty, mluvící řečí slavnou,

bolestnou i krásnou a jásající,

řečí to tvůrců,

kteří zřeli nebesa otevřená,

jimž i slunce paprsky v gotických těch

oknech, která barvami září ráje,

o Bohu pěly,

jenž je vládcem světla i nebe, země,

který dává smíření, jas i mír nám,

chorým duším uštvaným vírem světa

ve věku zkázy.

Ve věk jiný, tvůrčí, teď duše vešla

plaše, tiše, chvějíc se pod klenbami,

oblouky kde tryskají směle, výše,

symboly ducha,

který výše pne se a touží, jásá,

nad ubohou vteřinou žití mého

klene se tu dílo to posvěcené

nejvyšším vzletem

štěstí i muk nejvyšších. Zachvívají

ubohým i člověkem dvacátého,

jiného to věku, tak toužícího

po míru onom,

jenž je prací vykoupen, modlitbami,

láskou, již Bůh v nesmírné milosti své

lidem dopřál v prchavém jejich žití,

která je darem,

jejž dal i vám, pokorní tvůrci dÓmů,

již jste pěli píseň svou k chvále jeho,

jejíž ohlas vzdálený, tichý, zpívá

v legendě mojí.