[Mistr Bohuslav] (ZPĚV I. PORTÁL.)

Ó hvězdo jitřní, která na nebi

jak živý démant hoříš, tajemná

ty hvězdo, nejsi hvězdou milenců,

neb na nebi tak bledém, zamženém

ty svítíš jako věčně bdící duch,

kdy východ uzarděl se červánky

a rosa dosud v lesích, lučinách

jak závoj stkaný ze stříbra i snů

se táhne nad zemí. Ó jitřenko,

jež dáváš tušit růže dne! Tak v sny

jsi svítila i muže mladého,

jenž k tobě zíral; tichým světlem tvým

a touhou srdce svého vášnivou

byl probuzen. To mladý mistr byl

a jeho jméno v hutích chrámů všech,

jež vyrůstaly péčí Karlovou,

již s úctou bylo jmenováno; v nich

ta smělá žebra mocných klenutí

i oken štíhlých kružby bohaté

i květy, listy, růže, úponky

i hlavice těch sloupů, liliím

jež podobny jsou jakýms obrovským,

pod jeho tvůrčí rukou vznikaly.

Zde kvetl kámen a v něm mluvily

ty obrazy, jež rostly v duši mu,

jak přinesl by krásy poklady

z těch lučin, hvozdů kdesi na jihu,

tom krásném jihu českém, jenž vlast snů

tak pyšných, smutných a přec královských

a zpívajících píseň o Bohu,

jenž v samotě dlí, ticho věčnosti

jej obklopuje, vůně hlubokých

modravých hor a hvozdů. Krásnější

jsou kraje jiné, nivy slunnější,

leč nikde není zbožný, vroucí tak

duch lidský jako v té tvé hluboké,

Ó český jihu, vlasti proroků,

v tvých dubů, jedlí starých samotě,

pod nimiž pohádkové zahrady

kapradin bují, něžných vějířů.

Leč němý byl ten pohádkový svět

a nepěli v něm ptáci, mlčeli

ti lesní obři, stejně mlčely

i kameny i sloupy mistrovy

i ony sladké, štíhlé světice,

jež s portálů tak plny soucitu

na lidské hoře dolů shlížejí.

Vstal z lože nyní mladý onen muž

a jeho rty se chvěly modlitbou,

ta bílá hvězda, živá, zářící

mu byla drahou, provázela jej

v tom osamění mládí jeho. Žil

ten mistr mladý, který Bohuslav

ne nadarmo slul, Boha slaviti

mu bylo srdce sladkou potřebou,

jak mnich, jenž nezná větších příkazů

než „Modli se a pracuj!“ – den jak den

šel za prací svou, večer pokorně

dík vzdával Bohu, rety šeptaly:

„Kdo v znoji šel den celý k večeru –

když došel šťastně, Pane, dosti jest!“

Tak mistr Bohuslav žil, neklid jen,

ten tvůrce neklid, vešel v mysl mu,

rty zašeptaly někdy: „Vdechnouti

zda možno život ve vás, kameny!

Jste poddajné tak často pod rukou

a podivné z vás rostou útvary

jak draci pohádkoví, chrliči,

leč chtěl bych, byste také rozkvetly

a život sám z vás dýchal. Jitřenko,

ty živým světlem planeš na nebi,

tvůj bílý třpyt, ach, jinak hovoří

než díla naše! Nepláš pro slávu,

ty lidskou duši k pravdě budíš jen,

ty pravíš: „Hle, den přijde, démantu

se podobá jak já! Ó vezmi jej

jak nejkrasší dar! Ať se rozhoří,

ať blaho práce, lásky, květů těch,

jež věčně kvetou, tobě údělem

je, který bereš rád a chápaje.

Jsem sama krásná, velká modlitba,

můj jas je obraz světla duše tvé,

svou chválu pěji Pánu třpytem svým!“

Jen duše jasem člověk modlí se.“

Tak myslil mistr v onom pohnutí

a zdálo se mu, že ten tichý jas

tak k duši jeho bdící hovoří:

„Kol spí svět, jenom světlo moje plá,

jsem krásou neviděnou, moudrosti

je jas též v třpytu mém! Ó myslící

ty mladý tvůrče, chápej boží řeč,

jež mluví k tobě! Srdcím lidským dát

je třeba nový, krásný, vznešený

chrám, kde je nad hlavami věřících

jak obraz lásky boží nesmírné

báň hvězdná! Ať je v hvězdy podobě

a nesmírná, jak pojmout chtěla by

rod lidský celý, její paprsky

jak všem by plály, vlévajíce mír

v ta nitra lidská chorá, znavená!

Vstaň, muži, vzešelť tobě velký den,

mé světlo vzbudilo tě ze spánku,

v němž dřímaly ty dary nejkrasší,

tvé myšlenky, jež k nebi spěly výš!

Ó, Bohuslave, jiný krásný dÓm

je možno stavět Tomu, který dal

i světlu duše v lásce rozhořet!“

V té chvíli mistr cítil s rozkoší,

že k němu mluví ten, jenž otcem je

i zdrojem největší té radosti

i slzí nejblaženějších, v němž mír,

mír onen velký, sladký, nezemský,

v raněná srdce kane. Odcházel

dnes do práce jak znovu narozen

a očištěn byl, v očích zářily

mu slzy ony štěstí nejčistší,

rty šeptaly jen: „Díky, Bože, máš

zpěv líbezný pro svoje ptáčata

i zářné barvy pro své květiny

a pro ubohého máš člověka

dar nejvzácnější: myšlenek to svět,

v němž plane, zpívá to, co ubohá

řeč lidská vystihnouti nemůže,

co v kameny se chladné vtěluje

a trvá věky, šíříc poznání

Tvé velebnosti. Štěstí nejvyšší

je spočinouti v Tobě. Odchází

již hrůza marnosti a pekla děs,

v Tvé lásce mizí, ve Tvé dobrotě!“

A nikdy nešel z dílny radostněj'

a nikdy nebyl takto posílen

tou útěchou, jež ze všech nejvyšší,

a zvonů jitřních čistý nepěl zvuk

mu píseň onu duše vzkříšené

tak blaženě a čistě, v jásotu

šel zahradami k chrámu, který měl

být jeho prací skvěle vyzdoben

a jehož portál jako brána byl

do ráje, kam nás Kristus dobrý zve

a rozpjatými svými rameny

chce obejmouti duše pokorné.

Byl azur čistý, jarní vonný den,

a první blesky zoře růžové

zlatily věží slávu, na hradbách

v závoji ranní mlhy růžovém

se zardívaly mladé jabloňky

a na travinách, svěžím koberci,

tam rosné kapky plály démantné

i chudobky, ty bílé, růžové,

ty prostičké a přece líbezné,

mu k duši mluvily. Dík, Bože, dík,

že's dal mi žíti! Že jsi rozepěl

mé nitro rajskou písní mládí, sen

dal's mi a víru, sílu, abych směl

být prostým dělníkem Tvým pokorným,

jenž pro chválu Tvou mění kameny,

jak učil jsi mne! Zíral s úsměvem

na lidi, kteří k chrámu spěchali,

a tichá radost rozlévala se

mu v nitru, úsměv s tváře nemizel.

Hle, tito lidé, jdou tak, jak jde on,

se srdcem, jež je plno modliteb

a velké lásky k Tomu, který je

jen dárcem míru toho velkého,

jenž štěstí tvoří. Ranní píseň ta

se chvěla v čistém, klidném svítání

a usmíval se svět. A v chvíli té

jak na zem zjev by jakýs nebeský

se snesl, dívka krásná kráčela

a provázena byla stařenou.

Jak dýchal mládím zjev ten čarovný

a štěstím, jemuž v chvíli nejsladší

dí duše v slasti oné nezměrné:

Ó, neodcházej, jasný paprsku!

Z těch byla postav něžných, líbezných,

na půdě zlaté které kráčejí,

z těch Marií, jež v keřích růžových

tak ostýchavé, jemné, křehké sní,

až v jejich čisté, svaté blízkosti

té něhy cítíš věčnou krásu. Zřel

ji Bohuslav již dříve, v průvodu

své staré chůvy jak jde v bílý chrám,

zřel, jak jde úzkou cestou zahradní,

kde staré stromy nad ní šuměly,

a jiskra dětské, smavé radosti

jí hrála v zracích. V duchu řekl si:

„Co krásy vložil's v bytost jedinou,

Ó Tvůrče, ve své lásce! Dítě je,

jež raduje se z květin nejmenších

a úsměv má již lásky milostný

jak vlahý, jarní den. A nadzemská

z ní září krása, k portálu když jde

a na rtech chvěje se jí modlitba,

až zdá se, jak by Panna přesvatá

se svého sestoupila oltáře

do víru práce lidské potěšit

ty pracující lidi znavené

i nešťastné a příliš toužící

po slávě světa, jeho rozkoších.

Jde tiše rozsévajíc poklady

ty neviditelné a ztajené

a růží nebes jakby plný klín

v té chvíli měla, rajských růží všech,

těch růží vroucnosti a nebeské

té pokory, jež sestrou andělů.“

Jak prostá dívka byla, královnou

však byla výrazem tím, v němž je mír,

jenž dosud není zemi smutné dán,

van jemný ráje jakby snášel se

a hudba jakby provázela ji

i ptáčat zpěv, jež v růžích zpívají.

V chrám bílý vešla, kde on pracoval,

v chrám ten, kde výjev oné bolesti,

již člověka syn pro nás vytrpěl,

byl na portálu umně vytesán,

byl žití pravdou, která z duše jde.

To bylo dílo mistra velkého,

syn člověka tam mezi lotry byl

a posmíván i zmučen, vítězný

přec na kříži pněl, ruce rozpiaté

tu velkou lásku jeho hlásaly,

jež objímá svět. Mluva kamene

tam ve výši svou báseň zpívala

a dole ženy sladké krásný zjev

jak sen se vznášel. Ani nevěděl,

kde odvahu vzal, plaše přistoupil

k ní, v jejíchž očích tiché modlitby

zář dosud byla; velký slitovník

v ně rozsel dobrotu svou. „Milostná,“

v té chvíli duše jeho pravila,

ač rety němé byly, hlavy sklon

a záře v zracích pozdravila ji,

„ty přicházíš jak duše chrámů těch,

jež z rumů starých zvolna vznikají.

Jsi duše jejich. Mrtvý kámen je

v těch našich hutích, padá ostrý prach

nám v oči, plíce, ale zraky mé

tu živou chtějí zříti květinu,

k níž s liliemi bílí andělé

se snášejí a dí jí: „Dcero má!“

Hle, nestavíme dÓmů kamenných,

že chce tak velký vládce, biskup, kněz,

z nás každý knězem v duši své teď je

a vidinu svou musí míti. Jsi

mou vidinou, mou láskou! Vídám tě

tak často, jak jdeš tímto portálem,

kde pracovaly ruce mé, můj duch

tu bránu slávy stavěl tobě! Jdeš

jak mezi liliemi z kamene

a v bránu nebes portál mění se,

jejž posvětily kroky tvoje. Jdu

vždy se srdcem svým bouřně tlukoucím

a myslím na místa, kde kráčela's.“

Ta slova promluvena nebyla

z úst mistra Bohuslava, jenž byl mlád,

ač nebyl krásný, vzhled měl dělníka

z těch četných hutí, práce shrbila

jej trochu, ale pohled plamenný

byl v zracích jeho. Žíti dovedl

v svém díle, v světě dlel on vysněném

těch oblouků a fial ozdobných,

i chrličů těch, kteří ve výši

jak smečka démonů si sedají,

co dole kvetou, pučí kamenné

a smělé révy, celý krásný svět,

svět živých tvorů, rostlin, v kameni

jak oživoval by a chválu pěl,

jež s jeho srdcem byla v souzvuku.

Ó slova nepromluvená, jichž zvuk

je jako světlo mluvící! Jak jdou

v tu hloubi, skrytou v lidské bytosti,

v tu čarnou, uzavřenou zahradu,

kde sídlí láska! Viděl neznámou

tu dívku sladkou, v které rozkoše

jak vtělily by se, ty nezemské

a opojnější, čarovnější všech,

jež zná ta země! Na ty Marie

z těch iniciál myslil zářivých,

jež v rámci květů usmívají se,

i na muže, jež klečí pokorně

před jejich tichou krásou. Jejich zrak

je jako safírová studánka

a bílé ruce žehnající dí:

„Ó vejdi, drahý, v ráj můj něhy, kde

lilie moje kvetou. Proroci,

jichž hlavy přísné kolem zírají,

všech jakby zapomněli bolestí,

tam utichl i požár krvavý,

jenž v hrudi lidské zuří. Koruna

má z květin nebeských je, zlatý jas

kol hlavy mé je živé zlato hvězd.“

I dívka pochopila pozdrav ten

a jasný, čistý úsměv její byl,

a byl jak píseň boží milosti,

jež k smrtelníku chýlí se a dí:

„Jen k srdcím tvrdým třeba mluviti

v plamenech, blescích, v keři ohnivém,

leč milujícím kynu úsměvy,

jež mluví láskou.“ A zrak její děl:

„Já snila také o tobě! Jdu v chrám

a ty jdeš v srdce moje!“ Zalila

jej štěstí teplá vlna, zastavil

se srdce jeho rozbouřený tep;

šla láska v oné chvíli mlčení,

a bylo jitro smavé, růžové,

když dívka stanula pod portálem

té svatyně, kde všecky ozdoby

v růžovém proudu ranních červánků

se zardívaly. Smavý, líbezný

jas hrál i v dívky vlasech. Modlitba,

jež vítá nový, krásný, blažený

života oddíl, práce, lásky, plá

v té bytosti, jež kráčí po stupních,

kol bílé šíje roucho splývá jí

a rudý, jiskřící se drahokam

je spíná nad ňadry. Byl nebeskou

tou branou věru portál v chvíli té,

neb šla jím ta, jež byla jako květ,

již pouhým zjevem velká dárkyně,

jež nestrhuje k zemi. Strhuje

jen ona žena, jež jak závaží

na šíji mužovu se zavěsí,

jen žena, která není z krajů snů,

leč pozemské jen muže břemeno

a k duši nemluví a nevezme

to srdce raněné a znavené

do rukou svých. Jen žena, jež je sen,

je míru nebeského dárkyní,

je duší práce plnou slunce. V ní

hned mizí bolest, v krásu vrhá se

jak v moře květů duše blažená.

V té chvíli cítil mistr Bohuslav,

že nikdy tvořiti již nebude

těch bolestných a krutých výjevů,

jichž středem všech je Kristus trpící

a kolem přísný, krutý boží soud.

A zdálo se mu, jakby ponuré

a vážné, smutné světců postavy

se před ní skláněly a pravily:

„Dej odejít nám, zjeve přesladký!

Jsme příliš smutní, příliš bolesti

je v našich rysech. S tebou úsměv jde,

jenž obrací líp srdce hříšníků

než trestající, tvrdá naše řeč;

jdeš stírat slzy, jdeš se radovat

a mluvíš řečí prostou, upřímnou,

a mluvíš zraky, v nichž se zatřpytí

ta rosa nebeská. Je láska most,

jenž přes propast se klene, která dřív

se rozvírala mezi člověkem

a Bohem, k tvé jen chvále zpívají

večerní zvony, v jejich Ave zní

tluk srdce lidského, jež nemůže

bez lásky žíti...“ Dívka zmizela

již v šeru chrámu, ze snů probudil

v tom Bohuslava jakýs řezavý

a výsměšný hlas. K zemi vracel se.

Stál za ním mistr Jaroš, z dílny druh,

smích na lících měl, ale klidně děl:

„Již, věru, Staňku, čas je, abys měl

i jiné myšlenky než na plány.

Je pravda, síla naše vybíjí

se v stavbě budov, mostů, kathedrál,

neb není válek, kde by rytíři

se proslavili. Třeba proslavit

se nyní stavbami, jež hlásati

i příštím věkům dobu Karlovu

v své slávě budou. Třeba v pohodlí

a v práci úsilné tak tvořiti,

by věží les dál v Praze vyrůstal

a byla nejkrásnější korunou

velkého vládce. A též tvůrcům těm

i nám, již dostihnout se snažíme

té slávy jejich, třeba šťastných let.

Je věru dobře, že tvůj padl zrak

na onu děvu jistě překrásnou,

leč pozor při tom, milý příteli,

a pamatuj na osud jepice,

jež létá k světlu. Krása zářící

je dívky oné údělem a též

rod její není věru z nejnižších,

snad víš, toť spanilá je Anežka,

jež dcera Václava je z Rokycan,

jenž purkmistrem je města; muž

ten, jak ti známo, moudrý, rozvážný

a chytrý v úsudku i v činech svých!

Ó jistě dceři své již vyhlédl

i muže jakéhos z řad rytířů

a vím, že mnohý v lásky turnaji

o její přízeň rád by zápasil.

Té dívky krásné bude údělem

znak jakýs pyšný rodu starého,

či věnuje svou přízeň někomu,

kdo velmi krásný je a odvážně

jí vejde v srdce. Znám ta srdce žen!

Jich nepodmaní toužný, sniví zrak,

leč dobyvatel krásný, vítězný,

jenž dobyl slávy činy velkými

a v družině je krále. Krásná je,

tak příliš krásná, jako květina,

jíž třeba také velké zahrady,

kde trůnila by, růže nádherná,

v těch prostých našich květin záhonech,

a na ňadra si nikdy nepřipne

ni chudobky, ni prosté fialky,

je k slávě dvorní jistě zrozena,

z dam královniných bude nejkrasší,

a kdyby jí snad kdos chtěl dosíci,

ten jistě musí aspoň z družiny

být Karlovy a býti nejméně

královským stavitelem přeslavným.“

Tak mluvil Jaroš, ostře díval se,

jak účinkuje beznaděje jed,

jenž lásku rozpučelou zabíjí,

a mluvil tiše, skromně, rozvážně,

jak rozumu hlas, který varuje

a uvažuje, váží, počítá

i úzkostlivě tlumí touhy vzlet,

neb řád ten světa mysli cvičené

a chladného vždy ve všem postupu

i vytrvalosti a chytrosti,

té mysli bystré žádá od muže.

Chlad krutý dýchal z Jarošových slov,

a nebes úsměv klidný, hřejivý

v nich nebyl; jenom boje dne

a hrubá lačnost slávy, úspěchu

z nich mluvily. To kámen mrtvý byl,

jenž nerozkvetl v živé lupeny,

jež pnou se, vinou v révy podobě

po štíhlých sloupech, jakby zpívaly

svou píseň k chvále boží jásavou.

Svět jiný v řeči té se otvíral,

té vůle bezohledné jako pěst,

a chladná její sláva byla v ní,

jak v krvavém by lesku zaplála

ta vůle, jež je matkou bojů všech

a dobyvatelů všech glorií.

A cizí, dravý, spalující zpěv

zněl nyní k duši mistra mladého,

to píseň Vůle byla bojovná:

„Tvoř, synu lidský,“ tak mu bouří hřměl

hlas, jehož dosud neslyšel,

„tvoř mocné a velké dílo strhující,

ať srdce mlčí v něm a úsměv svěžích lící

v něm tuhne v masku kovovou a lednou!

Co na tom, že pak poutník hledající

jen horu lebek najde bědnou!

Tvoř pomník velký k slávě krále svého,

je zlaté záře třeba mu i blesků,

a ledovým buď k úpění a stesku

člověka zraněného!

Bůh na Sinaji hřměl též, v ohnivém on keři

tak mluvil k smrtelníkům, na kolenou

ať lid se koří, doufá, úpí, věří!

Jen síla právo má, ať mužem, ženou

je člověk v světě, koř se síle oné,

jsou dětskou hříčkou květy snů tvých vonné,

jež opadají přes noc, marně stlejí!

Mníš, v krásném obličeji

že nechvěje se vášeň krutá, v almužně že pýchy

vždy není pohrdání;

je k smíchu srdcí sten, zpěv lásky tichý

je teskné umírání.

Jen vášní plamen rozhořelý, jen rozkoší vír

a bitev divoký řev

a v opojení vítězném třebas zvuk koupených lyr

i vnady úsměvných děv,

to život plamenný, krásný je, vzdej se mu, vzdej,

je čas, je čas!

Neb zmizí mládí a vplíží se beznaděj,

až v posled tesklivý hlas

ti řekne, že's marně žil, trpěl a bloudil,

že's děckem do smrti byl jen a mylně vždy soudil,

že's neznal žití cest a v marném snění

žil's v ponížení.

Vstaň, synu, síla je v tobě, jen ruka odvážná schvátí

ten krásný květ,

jen silným žena chce srdce vždy dáti,

k polibku nabídnout ret!“

A padl smutek těžký v duši jeho,

v něm byla pokušení hrůza celá.

Stál Satan před ním, na střechu ho chrámu

pozvedl rázem, tvrdě pravě jemu:

„Hle, viz tu Prahu, město zkvétající,

viz její slávu, věží zlatou pýchu,

viz krčmy její, doupata viz hříchů,

viz chrámy v moři svěc a slávě kněží,

viz všecko, co zde u tvých nohou leží,

viz rozkoš ložnic, tichých zahrad snění,

viz ona sladká ženská políbení,

viz pyšné kathedrály, most i pevný,

toť skutečný svět je, ten pravý, zjevný;

tvá láska přelud však a prázdná slova,

víc štěstí Praha královská však chová,

a to je mé, je mé, je Satanovo!

Ó, pomni, na to velké pravdy slovo,

a na kolenou koř se mně teď v prachu!

A brzy budeš velký, v slávy nachu,

i dvora zdobou, tvůrcem dÓmů smělým

a mým, jen mým vždy duší, tělem celým!“

Jed kapal Satan v ubohou tu duši,

jež prožívala zápas nejkrutější,

a zdálo se jí, nebeská že lampa,

jitřenka jasná, zastřena je mrakem –

víc nežli tělo zraniti lze duši –

v té chvíli cítil Bohuslav, a šero

se rozhostilo tam, kde plno světla

a vůně jarní bylo. I ty chrámy,

můj Bože, mohou býti znesvěceny

tím shonem pustým po zisku a moci,

a přestávají býti písní lásky,

již musí zpívat člověk, jak pták musí,

kdy umění je potřebou a štěstím,

jak potřebou je dýchat, spáti tělu,

a není bolestí v něm. Bolest jenom

je v umění tom, jež se odvrátilo

od Boha lásky, k ďáblu vešlo pýchy

a chlubně hlásá: „Hle, toť moc a síla!

Toť umění je, dovednost je velká!“

Leč odstoupil Duch od umění toho

a lopotou se stalo tvůrcům jeho,

zrak lidský nespočine s tichým štěstím

na výtvorech těch práce vytrvalé

a vytvořené v bolesti, jež z pýchy,

ne z Boha přišla. Ó jen neříkejme,

že umělci jsme, nemohouce dáti

jas velký štěstí srdci jedinému,

to ducha vytržení, jásot blaha,

ten nejhlubší mír, nesmrtelnost sama

kdy prožívá se v štěstí onom, vlahý

jenž jak sen jarní. Rozkvétati může

jen v oné lásce tiché, bez zápasu,

jež neptá se: „Proč miluji tě, Bože?

Vím, že jen musím, štěstí moje všecko

je v tomto „musím“, celá hloubka lásky

je v tom, že zřím tě v sobě, ty jsi ve mně,

můj hlas je hlas tvůj a tvůj hlas i mým je,

nic nemám a vše mám přec, vše, co člověk

mít může na zemi...“ Den jarní míjel

tak za dnem a v nich jaro všecku krásu

svých květů zemi štědře rozdávalo,

až příliš štědře, jak by ke člověku

tou řečí mluvilo, v níž moudrost všecka:

„Ó, rychle odkvétají moje květy,

Ó příliš rychle odkvétají také

ty nejkrásnější niter lidských květy;

je každá žití vteřina tím květem

a svátkem Páně může býti slunným,

než odkvétání přijde, žáry léta!

„Žij!“ všecko pělo; „Tvoř!“ též zpívalo vše,

„a miluj, dokud plá ti láska boží!“

A mistr Bohuslav již vídal denně

zjev dívky oné u portálu dÓmu,

jenž otevřen byl. „Dosud otevřena

je brána ráje mého,“ znělo jemu,

a její úsměvy a dík i pozdrav

jej hřály, každým dnem mu rozkvétaly

a zdálo se mu, že když večer bloudil

před domem jejím, v arkýři jak lilje

se ruka její objevila, kynouc

mu v sladkém šeru. Vídal ji též často

o velkých svátcích v moři svěc a v lesku

rouch velmožů a pyšných, krásných paní,

kdy byla jako lesní orosený

květ osamělý v zlatém jase rána.

Byl večer letnic, oné doby květů,

kdy rozkvétají královské též růže,

co bílý bylo oblak, šepot tichý,

je písní barev, zvuků, světla, plnost

to přírody je, plnost srdcí lidských;

a v chvíli té mu nejen bílá ruka

svůj pozdrav poslala, již v chodbě šeré

zjev její objevil se bílý, vyšla z domu

a do zahrady blízké, osamělé

pod velkou lípu kráčela. Tu chápal,

že přišla chvíle, mlčení kdy krása

se změní v slova tichá, zpívající,

již nebyl pozdrav jeho němý, plachý,

i přistoupil k ní. V zraky pohlédli si.

„Já hledala tě, drahý,“ děl zrak její

a lahodně a měkce znělo v tichu

z rtů jejích: „Mnoho myslila jsem na tě,

cos pravilo mi: „Kdosi mne teď volá,

jenž duše mé je bratr,“ musila jsem,

Ó slyš mne, musila jsem promluviti,

neb zrak tvůj pravil mi již tisíckráte,

že nekonečná láska v duši lidské.

Ó, rci, zda možno jíti bez účasti

kol květů, vůněmi jež vábí mysl,

zda možno jít tak kolem stánku, kde Bůh

svou milost rozdává, a nestavit se –

Ó, nemožno mi lhostejně dál jíti

kol srdce, které miluje mne!“ Zachvěl

se pocitem tím blaha nepoznaným

a nevěděl sám, proč tak smělá slova

se řinula mu s retů, jakby nyní

dar onen dán byl jemu, zázrak letnic,

dar řeči, v které zpívá duší oheň:

„Je láska cosi jako sám Duch boží,

jenž vlá, kam sám chce. Nemohu ti říci,

má duše drahá: Miluj mne, Ó miluj,

neb nelze předpisovat blesku, slunci

a nelze lásce. Může-li však prosit

mé srdce ubohé, se zmítající

v zoufalství, pláči, jásotu i štěstí,

v nesmírném víru, pro nějž není jména,

pro nějž je ubohé tak, skromné slovo,

to slovo „láska“? – Ó, zda ještě může

tě prosit moje nitro z nejstrašnějších

svých hlubin? Slovo „miluj mne“ tam zní jen.

Vím, Bohu dal bych duši, splní-li to

vášnivé, žhoucí přání srdce mého,

a také vím, že ďáblu zapsal bych ji,

neb nelze jinak.“ Hvězdy nebes byly

nad nimi rozesety. Zdálo se mu,

že sklánějí se níže, naslouchají,

že jejich kaskadami zvučí hudba

sfér oněch rajských. Mlčící ty světy

zpívaly píseň srdce jeho, víry

jich kroužily a plály v nekonečnu,

a nesmírný hlas nezemský děl jemu:

„Slyš, smrtelníku, stejná síla žene

nás nekonečnem propastí, jež nemá

počátku ani konce. To, co tobě láskou

v tvém srdci zve se, je nám silou věčnou,

jež bouří vesmírem a rozsvěcuje

vyhaslá, mrtvá slunce. Ubohý náš,

ubohý bratře věčných hvězd a sluncí,

i v nesmrtelných, nesmírných hvězd světě

plá věčná láska. I on, sám Bůh, pln je

té síly. Mlčí bílá světla naše

a země zachvívá se mocí její,

andělé boží sami sklánějí se

před silou její.“ Byla velká chvíle,

kdy vlála věčnost, hlasy její pěly

svou píseň v srdcích jejich. V nitru ženy

táž zněla píseň osudu a věčna,

a děla tiše: „Milenče můj drahý,

nevím, zda mohu milovati tebe,

leč cítím přece, že bych milovala,

kdo nade mnou by sklenul klenbu hvězdnou,

dal na ní rozhořeti zlatým hvězdám,

jež boží poslové jsou. Jsi tak krásný,

jsi silný, velký, sladký duše vládce,

jsi sám jak jitřenka má. Budiž tvůrcem

zářící klenby, jež by srdcím lidským

dávala tušit blízkost Toho, před nímž

má duše padá v prach. Zář boží lásky

ať svítí v lásku naši! Ať se klene

nad námi klenba nebes z ruky tvojí!“

Pohlédl v oči jí a poklekl teď,

neb hořela v nich vlastní duše touha,

v nich svítily ty nespočetné světy,

jež schvátí duši lidskou sladkou hrůzou,

jež možno zřít v snech jenom v tuše Toho,

jenž vládcem jejich...