[Mistr Bohuslav] (ZPĚV II. TVÁŘ PÁNĚ.)

V té jizbě gotické, kde mistrů cech

se schází k číši jiskrného vína,

kde rozproudil smích bujný na retech,

pod klenbou tou, kde snadno zapomíná

se znoje dne i strastí práce všech,

kde žeber, oblouků směs pyšně vzpíná

se k ozdobné ve výši růžici,

teď zříti hostů vzácných směsici.

Cech pestrou společnost i vzácnou hostí,

je Bohuslav tu vážný, Jaroš lstivý

a perlou celé této společnosti

host, rytíř Oliver, tak bujný, živý,

jenž turnajů a půtek užil dosti

i bájné viděl Orientu divy;

v něm byla světa chytrost, síla dravá,

v své sítě lovil duši Bohuslava.

A k němu přisedl i v smíchu děl:

„Ó, mistře, vím, co velmi tebe mučí:

to myšlenka je, láska duší, těl,

čím nejtrpčeji člověk žít se učí, –

Ó dovol, bych ti cosi pověděl,

co jako báje krásná z dáli zvučí,

či povídka to rozmarná – jak milo, –

v níž zrnko dobré pravdy přec se skrylo.

Žil v krajích východních muž velký kdys

a ústa jeho bez poskvrny byla,

jak z kovu ulit každý jeho rys

a duše v těle krásném též se kryla,

jíž pochlebenství je jak hnusný hmyz,

zář pravdy božské jas mu v nitro lila –

Onť Saadi slul, muž pravdy byl to cele,

neb jenom pravdu mluvil vždy a směle.

A oči jeho přímo vždycky zřely

v tvář každému, ať chuďas byl či vládce,

i hvězdami se nebeskými skvěly,

jež věčně září; poctivý byl rádce

i zbožný, statečný muž byl to celý,

jenž neschopen být lichotník, či zrádce,

a vroucí jeho sladká, moudrá slova

útěchou byla srdce Timurova.

Ten vládce pravil jemu: „Saadi, věz,

jsi perla mezi muži země mojí,

duch tvůj jak skála, již bouř ani děs,

ni zištnost nezlomí, vždy pevně stojí,

ať lkání kol, pláč, smutek je, či ples,

buď útěchou mou v bouřném nepokoji

i v dobách bojů, zklamání a hoře,

buď rádcem mým vždy na mém slavném dvoře.

Kde bouří vášně, otroků kde tlum

se k trůnu mému poníženě plazí,

čest vzdávám jenom pravdomluvným rtům,

z nich vznešenost mou pranic neurazí.

Je člověk poddán příliš zisku zlům,

i vášním rozpoutaným beze hrází –

ty, klidný Saadi, i když vichry dují,

buď oporou mou, v níž se utišuji.“

I pravil Saadi: „Vládče všech, Ó pane,

jsem jenom člověk pouhý, chybující,

má duše plna díků, že jí kane

tvá milost jako balsám ztišující

i každou bolest duše rozervané.

Že člověka též vidím s jasnou lící,

to štěstí nejvyšší mi sladce plane

a božím dechem je, jenž světem vane.

Chci býti sluhou tvým, leč zbav mne lidí,

neb nemohu a nechci s nimi žíti,

mé oči hlouběji v jich špatnost vidí,

vím, že zrak hadí z očí jich se třpytí,

jich činy vášně dravé, strašné řídí

a peklem je mi mezi nimi dlíti –

že nechci-li tak zhynout, prosím v hoři:

Zbav lidí mne, dej žít mi s tvými oři!“

Tu smál se Timur hořkým oním smíchem,

v němž vladařů jsou smutné zkušenosti,

děl: „Chápu tebe; zločinem a hříchem

je naplněn svět věru víc než dosti,

než upokoj se, v světě zvířat tichém,

jenž oddanosti víc a lásky hostí,

žít budeš, Saadi moudrý, ze rtů tvých

po pravdy toužím jasných paprscích.“

A oře Timurovy v době té

vždy s láskou, péčí Saadi ošetřoval

a dalek cesty slávy vyjeté,

své hrdé duše zářný poklad choval,

tak oblíben u svého knížete,

že v těžkých věcech nejvíc rozhodoval;

byl ostrov míru, když bouř kolem svistí,

byl mužem pravdy v dvora nenávisti.

I rozkoší mu byli oři jeho,

zvlášť černý Alborak, v němž oheň tryská,

až v zracích oře toho divokého

se zdá, že záblesk jiné duše blýská.

Bůh stvořil krásu všeho tvorstva svého,

ji zříti můžeš, hledíš-li jen z blízka.

Dal Saadi výhost lesku dvora, meči

a rozuměl i zvířat, květin řeči.

Taj přírody se rozevíral před ním,

sen o člověku jiném, čistém, krásném,

za tichých nocí nade shonem všedním

hvězd písmo četl v modru nebes jasném,

i srdce tajemství on slovem jedním

jak v prorokovu Alkoranu spasném

on dovedl i vládci pověděti

a ducha jeho vésti vášní spletí.

Sám Timur cítil: „Muž ten, věru čist,

je prorokův syn věrný, požehnaný,

a umí v hvězdách, v srdcích lidských číst,

i léčí nejhorší ty duše rány,

jde nezraněn, kde šípů záští svist

i orkán vášní zuří nespoutaný;

v svém nitru boží zahrady má, v nich

plá moře rajských květů zářivých.“

I prokazoval pocty světce jemu

a přítelem jej zval vždy svým a božím,

jej v zářícím zřel ducha diadému

a růží rajskou byl mu mezi hložím,

a navzdor dvoru, navzdor světu všemu

děl: „Ve rty jeho pravdomluvné složím

i budoucnost své říše, duše spásu,

neb v nich jsem poznal čistou lidství krásu.“

Zášť brzy Saadiho však provázela,

jež jak had syčí při každém již kroku,

v zlých pohledech se blesky rozhořela

a tygrem byla připraveným k skoku,

i bouří byla, která v dáli hřměla,

leč přese všecko po vládcově boku

stál Saadi nezlomen a kliden, tich,

jak světlo v mořských vlnách divokých.

A nejlítěji na klid jeho zřel

sám velký vezír, Timurův zlý duch,

onť na mudrce záštím zanevřel

a nitro jeho plno zlých je tuch,

i bázní, úzkostí se denně chvěl,

že nad chytrost se tyčí velký Bůh,

jenž nezná moci, jináť jeho říše –

A na Saadiho zkázu myslil tiše.

Šel k dceři krásné, jež „Stvol útlý“ slula,

a vnadná byla jako růže žhavá;

jen rukou liliovou pokynula,

a lidská krev již ohnivá jak láva,

i lstivá, dravá, pikle v nitru kula,

snem jejím byla moc a světa sláva,

i vášeň prudká, strhující hráze –

s ní vezír plán kul o Saadiho zkáze.

I zasmála se perlícím svým smíchem:

„Můj otče, žena rozřeší vždy hravě,

co muži zdá se nemožným a hříchem,

v čin brzy uzraje jen v ženské hlavě;

víc docílí vždy v šeptu lásky tichém

ret ženy než muž v moci své a slávě;

je vnada ženy, polibky ty žhoucí,

vždy u milenců pravda všemohoucí.

Smál se i vezír, na dceřiny vděky

byl pyšný tak jak vítěz na své činy;

zřel těla sklon, tak lichotný a měkký,

jas očí zářících jí pod brv stíny,

v nich něha byla, vášní bouřných vzteky,

všech rozkoší i celé lidstva viny,

v nich oheň plál ten všecko ztravující –

to žena byla nad vším vítězící.

A vezírova dcera oděla se

v nádherné roucho. V něm žár vášní skrytý,

v něm sláva těla, v opojném tom jase,

jež nejsladší ty rozněcuje city,

zářila v žhavé, vítězné té kráse;

hořely hvězd v něm démantové třpyty,

a všemi vůněmi tak léta dýše

to tělo nádherné v své slávy pýše.

Tak přišla k Saadimu, když večer snil.

Síň jeho vůní byla provanuta

a tichý, mlčící zjev její byl

i v zracích shasla pomsta ženy krutá.

V té chvíli opojné krev jeho žil

tak bouřně vřela, ač líc nepohnuta,

jen v očích jeho divný žár ten hraje,

když v úžasu se ptal: „Jsi peri ráje?“

„Kdo jsi, Ó zjeve čarovný a luzný,

kdo jsi, Ó dcero milosti a krásy?

Což prorok v Saadiho byt prostý, nuzný

sám tebe posílá, či anděl hlásí,

že blíží se můj skon? Vím, není hrůzný;

vím, spravedlivých v lásce vzpomíná si

sám velký Allah, vládce země, nebe.

Rci, dcero ráje, posílá mi tebe?“

l sklonila se v sladkém mlčení

a v smíchu objala jej něžně krásném,

v němž ptáka ráje slyšel zapění,

když první hvězda na nebi vzplá jasném,

i prochvělo jím slastné zachvění,

slast nepoznaná v žití jeho časném,

neb Saadi ubohý žil v snění jen

a neznal opojné té krásy žen.

A žena mlčela, jen úsměv její

pěl onu píseň štěstí nesmírného,

nejsladší něha v jejím obličeji

tak mocně jala slabé srdce jeho,

že ptal se v nitru: „Zázraky se dějí,

či vrací se čas ráje ztraceného,“

a co mu zpíval úsměv její měkký,

zářící jemu odhalila vděky.

Tu duše Saadiho se rozhořela

tím šílenstvím, jež nezná hrází času,

vášnivě objal nahou krásu těla,

jež plála před ním ve stříbrném jasu,

to píseň žití nejvyšší mu zněla,

jak světla příval, rajských souzvuk hlasů,

a ženy mlčení víc nežli slova

mu dí: „Jsem peri ráje prorokova!“

„Ó dare nejvyšší!“ tak Saadi jásá,

„Ó díky, tobě Pane hvězd a lásky!“

Jak v dešti květů, jež strom bílý střásá,

jak v živé vodě, která stírá vrásky,

se cítil mlád a šťasten, žití krása

mu zářila i pravdou staré zkazky

se zdály jemu. Večer se již šeřil,

ubohý Saadi miloval a věřil.

A lehynce tak nad ním skloněna

v objetí jeho žena zašeptala,

co sněžně bílá její ramena

se k němu měkce, lichotivě vzpjala,

růžovým svitem lampy zbarvena,

i ústa, v kterých růže lásky plála,

vše pělo jemu něžným oním zpěvem:

„Můj Saadi, jsem jen věčné lásky zjevem!“

„Leč chceš-li mne mít plně, má-li vzpláti

ta vášeň těl i duše spalující,

již nemohu ti přece, drahý, dáti,

dřív tužeb jiných třeba se ti zříci,

jen velké lásce cele odevzdati

se třeba bytostí svou jásající!

Ó, Saadi, zapomeň teď světa všeho,

toť zákon lásky je a příkaz jeho.

Že nade vše mne miluješ, chci zříti,

že láska tvá je plamen věčný, bílý,

můj milovaný, hvězdy se ti třpytí

a ráje slast se ke mně v tobě chýlí,

jen víru dej mi, nade všecko v žití

že zjev můj tobě v této chvílí milý,

a nikdy nepřijde mi s tebou hoře –

že jsem ti dražší nad tvé krásné oře.

Chci srdce Alboraka! Oheň jeho

v nás žíti bude, věčný plamen živý!

Je člověk slabý, brzy syt je všeho,

žár naší lásky ať se jím vždy živí;

oběti třeba; srdce vznešeného

vždy láska mívá důkaz jakýs tklivý,

a chceš-li, by žár pravý ve mně vzplál,

je nutno, bys dřív Alboraka sklál.“

„Ó nežádej, má paní,“ Saadi děl,

„té oběti, jež nejkrutější všech!

Vím, jsi jak sladký ráje archanděl,

jen lásku k oři milému mi nech;

je nemožno, bych zcela zapomněl

té povinnosti; poslední můj vzdech

přec pánu mému patří, služba jemu

je zákonem, jenž dán je žití mému.“

„Ó Saadi,“ řekla mu, „dím, drahý, tobě:

dalť mocný zákony vždy v prospěch svůj,

leč povinen je člověk, by dal sobě

tu krásu žití! Milý, pamatuj,

jdem rychle k skonu, brzy v temném hrobě

je rozkoší dar, jenž měl býti tvůj!

Ó, trhej růže, dokud mládím pláš,

lkát marno pro to, co tak zameškáš!“

A pohled její pravil: „Rychle! Štěstí

jen vteřinu zde staví, užij chvíle –

Jde krása nesmrtelná s ratolestí

svou rajskou, anděla již křídlo bílé

kol hlavy tvé teď šumí, bez bolesti,

věř, nenajdeš jí – kdo zná její cíle?“

...A Saadi v rozkoší se vrhl moře,

jí k vůli zabil Timurova oře.

Leč srdce svíralo se v muky palu;

zřel Alboraka, jak by slzí plný

byl jeho pohled, v jeho smrti žalu

jej zalévaly hořké, chmurné vlny;

v těch vášní smyslných teď smutném kalu

jak dohoříval sen by čaru plný

a v divokém tom varu krve žil

o jiné, jiné lásce přece snil.

Ó hlase rajský, který v srdci skryt,

svou tichou hudbou mluvíš v bouřích všech

a nejněžnější kouzlíš lásky cit,

kdy liliemi voní léta dech –

ty hlase božské lásky, rosný třpyt

jenž rozléváš i duše na květech,

tys nezmlkl v něm ani v této chvíli,

kdy bytost chorá v žalu vášní šílí.

Zřel na ženu teď pohledem tím mroucím

a bylo mu, že škleb čte, pohrdání

v objetí paží, v polibku tom žhoucím

své kruté, vášnivé a hořké paní,

v té chvíli Boha volal slovem vroucím,

leč marna touha, marno jeho lkání,

jen krutá maska ženy záští syčí

a nahá krása vítězně se tyčí.

Jak lampa rudě plála, vděky její

v tom světle zářily tak opojivě,

rty Saadiho se vášně skřeky chvějí

a na kořist se sladkou vrhl divě,

v tom šílenství, jež rovno beznaději,

v té bezmocnosti muže, který chtivě

i uboze se v propast vášní vrhá,

se oddal rozkoši, jež hráze trhá.

V své sítě jala ho, jed sladký v žíly

mu kapala ta žena zářná, vnadná;

Ó, s bohem kráso hrdé, mužné síly,

Ó, s bohem moudrosti ty všecka chladná!

Ty údy bělostné zlé jeho víly

zde dobývají vítězství ta snadná;

to vír jej schvátil rudý, těžce sténá,

svět celý pěl jen strašné slovo: žena.

„Jsi otrok můj!“ dí hebké její tělo,

„jsi otrok můj!“ dí purpurové rety,

a v propast padal nesmírnou, kde hřmělo

a jak by bleskem kroužily kol světy;

co silou bylo, třtinou teď se chvělo

a rozdupány byly duše květy

a v zoufalství svém, v hrozné závrati

zřel duši v propast bezdnou padati.

V té noci vlasů, v nichž se rozjiskřily

před zraky jeho hvězdy neskutečné,

i v růžích, které vůní vlny lily

v ty rozkoše, v nichž hledal blaho věčné –

Ó, i ty slasti klamem krutým byly!

Zřel nyní dravce nitra nebezpečné

i v růžích nachových na lících ženy,

zřel kapky krve, jimiž poskvrněny.

A rozkoš vře mu v krvi divoká

i srdce bije bouřlivě a zmírá,

noc v zracích ženy strašná, hluboká,

v níž hasne všecko, pýcha, síla, víra!

Tak z otrávené studny naloká

se poutník v poušti, který marně zírá

v pláň žlutou, v písku horké moře, žár,

kde marně hledá hostinných měst tvar.

V té křeči bolestné a nepoznané

tam v hloubi duše Saadiho cos lkalo,

to jiné, božské lásky jiskra plane,

sen o srdci, jež jinak milovalo;

toť boží duch, jenž nad propastmi vane,

toť světlo líbezné, jež mír svůj dalo

až dosud v květnou slávu jeho cest,

v němž cítil, že mír jemu kane s hvězd.

To láska nepřišla, ta, o níž snil,

div sladký rozkoše, jež ráj svůj měla;

poprvé zcela udolán již byl

a proklínal tu svůdnou krásu těla.

Hrob v jeho srdci zel, a čím kdy žil,

jak píseň vzdálená mu z mládí zněla;

zřel palmu poraženou, růže svadlé

i nenávist v té tváři ženy schladlé.

Když ráno bylo tesklivé a šeré

a odcházela žena, vcházel smutek,

v němž palčivá se bolest k hlavě dere

a v nitro ponížení z marných půtek,

i zklamání a výčitky ty steré,

i těžký žal pro černý, krutý skutek,

v té chvíli Saadi jakby oloupený

vstal z objetí té krásné, strašné ženy.

Nic, pranic nezbylo mu. Pravdy sluha,

kněz, věštec, přítel velikého krále

v té chvíli cítil: práva rádce, druha

že pozbyl v chvíli vášně nenadále,

a horším připadal si dobrodruha,

jenž klame, podvádí, lže, loupí stále.

Zřel vezdy oddaný a smutný zrak,

jímž ve smrti naň hleděl Alborak.

Ta vina těžká kovovou jak pěstí

naň dopadala, břímě jeho vin

jak balvan rozdrtilo ráj ten štěstí,

jejž v srdci lidském štípil Hospodin,

a k Timurovi s touto hříchu zvěstí

se ubíral jak pouhý lidský stín.

Tam vezír čekal. Vládce s blesky v zraku

„Kde Alborak můj?“ pravil ubožáku.

„Zde meč můj, pane, a zde hlava má je!“

děl Saadi v hořkém pláči na kolenou.

„Vím, smrt mne čeká. Vyhnanec jsem ráje,

neb sveden jsem byl čarovnou tou ženou,

jež krasší byla všech děv sladkých báje

a peri zdála se mi ozářenou

tím jasem blaha lásky nesmírného,

vždyť nepoznal jsem, vládče, štěstí jeho.“

I zamyslil se Timur, přísně děl,

a v hlase hořká vzpomínka se chvěla:

„Hle, ubohý muž tento nevěděl,

jak strašlivá moc ženina je těla!

Rci, vezíre, zda krutým by být měl

zde soudce, kde by lidskost soudit měla!

Buď prorok svědkem mým,“ tak Timur zvolal,

„sám svodům lásky též bych neodolal!“

Smích bujný rozpoutal se, pršely

do duše Bohuslava jeho hroty.

„Toť lásky báje dobrá, příteli,

tak v životě je obraz rajské cnoty,“

děl Jaroš Bohuslavu. „Nesmělý

tak často mládec ďasů skrývá roty;

vlk v rouno beránčí se často schoval!“

A Oliver mu brzy přisvědčoval.

„To světa běh,“ děl mistru. „Bláhový,

nic nečeká tu v žití smrtelníka,

vždy nese svoje těžké okovy

a ze snu krásy bolest krutá vzniká

a na plam něhy tvé vždy odpoví

jen chladem ledným. V roli mučenníka

vždy budeš, chceš-li lásky čistý květ,

ten křehounký květ vnésti v dravý svět.“

„Ó, mistře milý, moudrost starou slyš,

svět poznal jsem již celý, jeho víry,

hleď raději, ať lásky zapomníš,

jen volným otvírá se prostor širý,

je láska ráj i pekla chmurná říš,

muž moudrý dbá vždy ve všem všude míry

a v nejžhavějším lásky objetí

ví, že jde často zkáza v zápětí.

To pravda stejná, ať již u pohanů,

či v křesťanů jsi spasném onom světě,

Ó nevěř ani květům, jara vanu,

i srdce vlastní často podvede tě,

buď z ocele a schopen každou ránu

hned odraziti, ozbrojené četě,

leč neviditelné, se podobají

ty světa úklady, jež v sobě tají.

Jen pýcha muži zbývá, sláva, lest

a síla, jež je hrdá, nezdolána,

jen celý člověk pyšně může nést

to břímě žití, netkne se ho rána;

je jediný cíl jeho, muže čest,

jež vytrvá, i když je záští štvána;

být pevný, hrdý, sám a nezlomen!

Ne láska, pýcha – ta má cenu jen!“

Tak mluvil Oliver a žhavé hroty

též v srdce Bohuslavu zabodával,

a jak by bledla záře velké cnoty,

když pokušení strašlivý byl nával,

i doznívaly rajských ptáků noty

i života sen vábný dokonával.

Mdlá sklonila se v smutku mistra hlava

a pekla pochyb zela propast žhavá.

Děl v nitru tiše: „Odstup, satane,

kde v srdci vládne to, co láska sluje,

tam dravou vášní člověk nevzplane,

jež syny Antikrista zachvacuje,

na levici v den soudu nestane,

kam anděl světa sluhy odkazuje –

je vůle lidská příliš krutá, rmutná,

a propast zklamání tak příliš smutná.“

Smál se i Jaroš: „Pravda, milý druhu,

aj, obraznost nám příliš mistra svádí,

jde často jak v snu po rozkvetlém luhu,

leč skutečnost již mnohou tužbu shladí,

kdo daleko chce, běhá často v kruhu

a štěstí nedá vždy, co bychom rádi –

v snu lehko kreslí se ty báně hvězdné,

by záhy spadly do hlubiny bezdné.“

A jinou ještě posměšnou tou řečí

o marné pýše, pod zbožnou jež tváří,

o krásných slovech, jež jsou pouhou léčí,

o bludičkách, jež poutníku též září,

o tom, že štěstí víc než umu vděčí

tak mnohý, než mu pravda dílo zmaří,

jed nedůvěry v nitru mistra sil

a jako sup mu v hrudi choré ryl.

„Ó, Pane,“ lkalo nitro Bohuslava,

„Ty víš, že sloužím Tobě. V lásce mojí

je pokora Tvá a ne světa sláva;

jen k Tobě jdu jak poutník v poušti k zdroji,

je spráhlé srdce mé a pustá hlava,

jen v Tobě spočinu a v lásce Tvojí,

v mé pochybnosti muce, vášní víru

Tvá tvář mne veď a buď mou hvězdou míru!“

A v chvíli té zřel v úsměšcích a vřavě,

ve shluku rozjařených hodovníků,

stín velký, jenž jde jakby ostýchavě,

má Pána tvář, v níž bolest mučenníků

i něha nejsladší a láska žhavě

plá, zpívá píseň vykoupení, díků –

tvář člověka i Boha, zírající

v propastné hloubi hvězd a duše snící.

„Ó Pane,“ jásal, utěšit jdeš nyní

mou duši ubohou v té těžké trýzni,

jdeš zaplašit mrak, který často stíní

jas Tvého poznání, a v mojí žízni

Ty nejvyšší mi neseš dobrodiní,

jež není nikdy v mocných světa přízni;

Ó Pane, v krutém lásky, smrti boji

jdu k Tobě, k Tobě, věčné spásy zdroji!“

A sepial ruce, modlitbou se chvěly

rty jeho, cítil, nebeská slast kane

v hruď jeho, božské oči na něj zřely.

„Můj synu milovaný!“ tiše vane

teď z retů oněch, na hoře z nichž zněly

ty pravdy nejvyšší, v nichž věčně plane

jas oné boží lásky k člověku,

jež trvá od věků a do věků.

Již smíchu neslyšel a vtipů, hluku

a odcházel v noc tichou, světlou, vlahou,

kde hvězdy zářily, v jich třpytném shluku

jak andělé by létli mléčnou drahou,

zřel žití smysl vyšší, v jejich pluku

jak výš by vzletěl nad skutečnost nahou.

Co život pozemský, co věčný teď?

Tvář božská jemu dala odpověď.

Kol hřbitova šel v ducha vytržení

a hroby, hvězdy píseň jemu pěly:

„Výš, smrtelníku, výš, neb smrti není,

je nekonečný zářící svět celý,

věčnosti tuchu cítíš v okamžení,

a něžný plamen lásky rozhořelý

je obraz žití věčného – rty Páně

v triumfu nebes líbají tvé skráně.“