[Mistr Bohuslav] (ZPĚV III. HVĚZDNÁ BÁŇ.)

Nad knihou skloněn oněch prostých legend,

v nichž světci tvoří divy, Bohuslav dlel

v svém prostém domku nedaleko lesů

blíž svého rodiště na českém jihu,

Praha byla jemu hlučná příliš,

by myslil na stánek, jejž Hospodinu

postaví v brzku. V hloubi duše cítil,

že nutno jíti v samotu s tím štěstím,

že jen zde, uprostřed vod, jež jak stříbro

se skvějí rozlité, a lesů tmavých,

z nichž dívají se plaché oči laní,

mír přišel jemu velký, hudba věčná

a zpívající smíření zpěv sladký.

Den za dnem míjel, tiše bez bolesti,

a krása byla ve všech, byla v mlhách

i v deštích podzimních i bledém slunci.

Zřel, jak ty oči hvězdné hledí z hloubi

bytosti jeho, se rtů sladké ženy, –

„Jak miluji tě!“ nebeským zní tÓnem,

a jiné oči, trpící ty oči,

ty oči nezemské, ty oči Krista,

„Jak miluji tě!“ stejně praví jemu.

A plány, kresby na stole mu děly:

„Buď jako vinař, vinici jenž štípil,

v níž zrají hrozny v usmívání Toho,

jenž dává radost nejvyšší! l smrt je

též radost velká, tiché usínání,

polibek, jak když paprsek se snáší

stříbrné luny nad vodami večer,

a v sladké mdlobě, v modru, v bílé rose

sen líbezný jde. Živote i smrti,

Ó jak jste krásní oba! Usmívají

se andělé i děti, usmívá se

tvář ženy milující, matky, starce,

má úsměv nebe, země, květy, hvězdy

svůj úsměv mají. Má jej i smrt sama,

neb hrůzy nemá, když je srdce plné

nebeské lásky. A ze řádků knihy

zvěst zpívala mu divná, zázrak tichý,

jenž v blescích nemluví a nejde světem

a neděje se v slávě, neznámý je,

leč větší zázraků všech země. Četl,

jak bratr Leo s Františkem šli v horách,

a byla zima, mrazivý dech vanul,

a jíní bylo všude, šaty jejich

jich nechránily, ani vetché kápě.

„Ó, bratře Leo,“ světec nyní zvolal,

„slyš tato slova: Jásají vstříc davy

nám v plese volajíce: „Ejhle světla

jdou země!“ Kamkoli nás vede cesta,

hle, všude davy blahořečí, pějí

a v kleče žádají si požehnání,

i plesá srdce naše v této slávě –

Ó bratře Leo, to však není štěstí!“

l dále šli a polevila zima

a jarní vánek dýchal od hor modrých

a plny byly stráně appeninské

těch drobných oček pomněnek těch horských;

i pravil světec znovu: „Jsme-li v chrámě

a lidí tisíce si ždají řeči

z úst našich, na rtech našich lačně lpějí,

kdy cítíme v té hudbě slov a víru,

že vládci srdcí jsme a vítězové,

že opojení, vzdechy, jásot, slzy

k nám stoupají jak bílý kadidla dým,

a naše srdce bijí roztouženě –

Ó bratře Leo, přec to není štěstí!“

V kraj rajský přišli, město jako slunce

tak jasné, slavné se jim objevilo

s báněmi svými, chrámy, dÓmů pýchou

a s paláci, jež z mramoru jsou, plné

soch drahocenných, ladných ozdob, skvosty

jsou samy velké, jsou jak klenotnice,

a kolem zahrady i školy, dílny,

vše mluví o kráse a blahobytu.

Tu pravil světec: „Krása je to velká,

leč kdyby nám to všecko dáno bylo

a kdyby naší byla moudrost všecka,

i city ptáků, ryb a zvířat, rostlin,

i kdyby život věčných hvězd nám znám byl,

i kdyby zrakům našim dáno bylo

zřít v samu budoucnost, do tajných hlubin

i lidských srdcí, kdyby naše síla

je ovládala, síla všemohoucí,

i kdyby řečí andělů rty naše

své rajské poselství též pěly světu –

Ó bratře Leo, přec to není štěstí!“

I přišli lidé, čekajíce zázrak,

a světec pravil: „Kdyby bylo dáno

nám, bratře, tvořit zázraky, i ďábla

svým slovem zkrotit, vracet zrak i slepým

i zhojit chromé, vracet sluch i hluchým

i němým dar ten krásný řeči lidské,

i mrtvoly, jež setlelé jsou zpola,

zas k žití vzkřísit v zářné kráse mládí –

Ó ani v tom by nebylo přec štěstí!“

„Můj otče,“ zalkal bratr Leo, „proč jen

tak mluvíš krutě? Ó rci mi, kde zdroj je,

ten zázračný zdroj všeho štěstí, krásy?“

Tu pravil tiše světec: „Když jsme šli kdys

kol fortny, na rtech požehnání slova,

k svým bratřím, k nimž vždy otevřenou ruku

a srdce otevřené mívali jsme,

leč fortnýř lál nám, lháři, podvodníky

nás nazýval, a my jak v lázni vonné

ve vichru, v zimě na kameny lehli,

jak lože růžové by kynulo nám,

a když sníh padal, jakby bílé květy

pršely na nás v jara vlahém vánku;

my v srdci žehnali těm, kdož nám láli –

rci, bratře Leo, nebylo to štěstí?

Když ve kruh bližních našich, kterým vždycky

jsme jenom lásku dávali a pomoc,

se vplíží nenávist a závist, záští,

když nejmilejší přítel do krvava

nás zraní, když se krutá jeho slova

nám v srdce vbíjí, naše hrdost lidská

když zraněna lží, zradou nejhlouběji,

když jásá nepřítel a raduje se,

a když my přece pranic neželíme,

že lásku svou jsme dali mu, jak v purpur

se halíme v to lání, výsměch, sliny

a z trní koruna je laurem naším –

Ó bratře Leo, to je pravé štěstí!

A konečně když z kruhu oněch lidí,

nám nejbližších, se zvedne bouře, lání

a řeknou: ,Ejhle, nehodný to člověk,

tak nevědomý, zlý a špatný příliš!‘

A vyvrhnou-li ze svého nás středu

a zhanobí-li přede tváří světa,

a nám je při tom, jakby nejsladší hlas

nás velebil a chválu naši zpíval,

a s jasnou tváří, s úsměvem tím slunným

všem oplácíme láskou každou křivdu –

Ó bratře Leo, ovečko ty boží,

hle, to je pravé, velké, boží štěstí!“

Tu divnou legendu, jež neuměle

napsána byla, četl mistr v žase,

a zvláště slova ona, krásně něžná,

„la pecorella di Dio!“ – v něm zněla

jak sladký hlas ten duši volající.

A chápal smysl oddanosti v Boha

i onu píseň lásky ke člověku,

svět jiný, čistý, nekonečný v nitru,

v němž všechno ztajeno, i hvězdy, slunce,

neb hvězdná báň je pouze obraz duše,

v ní jinak vyrůstá a jinak žije

v té říši, jež se královstvím zve božím,

ten člověk chudý, jemuž není třeba

ni lesku královského, zlata, moci,

jen lásky třeba mu. A cítil, že též

ty krásné hvězdy, jež v něm rozsvícely

se světlem kouzelným, jsou v prosté zkazce

o světci chudičkém, že usmívají

se v chvíli této v Anežčině duši,

jež darmo nemá jména blažené té

a dobrotivé, milosrdné, něžné

té ženy z rodu královského, která

jak ochranný duch Karlova je rodu.

A myslil na slova, jež kdysi dobrý

z Pardubic Arnošt, biskup laskavý tak

a ctitel vroucí oné krásy, něhy,

jež v Mariině soustředěna jménu,

kdys pravil při návštěvě pracovníků,

již budovali dÓm. Z rtů jeho zněla

tak vlídně, otcovsky ta moudrost krásná

o kamenech, jež chválí Hospodina.

O nebesích on mluvil, z kterých dštíti

má Spravedlivý... na ta slova myslil

„Rorate coeli“... na své mysle dílo

a slova Arnoštova zněla jemu,

jež děl mu kdysi otcovský jak přítel:

„Chrám stavět, synu, nejvyšší je úkol,

jenž dopřán člověku. Lze mluvit hmotou,

jež básní kamennou ční výše k hvězdám,

a lze též mluvit květinami polí

i drobnou snítkou, prostičkými květy,

i bylinkami lesů, po nichž leze

brouk zlatý náhle k slunci vzlétající,

lze mluvit oblaky, jež zvolna plynou

po tichém nebi červnovém. Ó rozkoš,

jež dána člověku, jenž chápe onu

řeč slavnou, tichou boží řeč, jež mluví

v těch zjevech nesčetných a nepatrných!

A přece v každém jiná září krása

a přece v každém jiná zpívá píseň!

Jen člověku je dáno, by v svém srdci

vše slyšel, celý hovor boží tichý,

jenž nad zkvetlými šumí lučinami

a v lesích vane korunami stromů,

tak slabě šumí, vůněmi i dýchne

z těch svěžích houštin chladných. Bohuslave,

slyš píseň onu boží, dříve nežli

své zvedneš nástroje, než zamyslíš se,

než v myšlenkách tvých vidina se zjeví,

jež tvar má domu božího...“ On chápal,

že pyšné nemůže být dílo jeho,

leč vznešené v své prosté velebnosti

a hovořící k dobré matce zemi

i tvorům jejím. Báň ta hvězdná kdysi

již v jase jitřenky mu zjevila se

v té tvůrčí chvíli, myšlenkou tou byla

v den první šťastný mladé lásky jeho...

Je pravda vyšší, cítil to tak jasně,

je nehynoucí, nesmrtelná, krásná,

smrt může shasnout plamének ten slabý

lidského žití, pravdy neshasíná

a neshasíná krásy, sestry její,

neb není smyslu v tom, zda vytvoříme

ta díla obrovská jak faraoni,

či kolosy ty, o nichž mluví báje,

leč v tom je, zdali dovedeme vdechnout

jim duši boží. Není v každém chrámě

ten velký Utěšitel. Často sídlí

v tom kostelíku venkovském a prostém,

jenž zastíněn je věkovitou lipou,

kde kolem na hřbitově kvetou růže

a boží dřevec voní, máta, rudé

slzičky Panny Marie se třpytí,

a občas ptáče vlétne, pod klenutím

svou pěje píseň radosti a něhy.

„Chrám radostný chci postaviti Tobě,

můj Bože lásky!“ myslil mistr nyní.

„Co krásnějšího může v světě býti

než nebe hvězdné? – Vezmu hvězdu Tvoji,

jitřenku Tvoji, obraz to mé lásky,

ať nesmírná a krásná září věky

na klenbě rozpiaté, jež obejmouti

jak chtěla by ta srdce s modlitbami,

jež v chrám se utíkají. Prahne člověk

po dokonalosti a obraz její

je jen Tvé nebe. Jeho světla mluví

nám zvěstí nejkrásnější, moudrost všecka

před nimi bledne. Kdo by budovat chtěl

chrám jenom pro chrám, zklamal by se příliš,

neb ničím není práce ani píle

a mrtvou hromadou jsou kameny jen,

když neoživí je Tvá věčná láska.“

A když tak nad kresbami, plány skloněn

o štěstí lásky snil a pýše tvůrce,

tu pochyby se opět v duši vkradly

a zhasínal v ní mocný plamen víry.

V těch chvílích jakby přicházel zas Satan

mu líti v nitro jed té nedůvěry

ve vlastní sílu, jež je kletbou tvůrců.

A bezmocným tak, malým připadal si,

jak trpaslík, jenž pokořen je tíhou

té práce, kterou na bedra si vložil.

V těch úzkostech zas k Bohu obracel se

a úpěnlivým hlasem k němu volal:

„Dej nebe neznesvěcené zřít mně, Ó Pane,

bych Tvou pěl chválu jeho zobrazením!

Má duše chorá je, Ó Pane! Slabá příliš,

by vytušila věčnou slávu Tvou a lásku:

Dej nad hvězdami vlast mi, v koloběhu

jich dej mi zříti ráje obraz sladký,

jejž ukázal's mi v tváři její. Jsou tři

Tvé světy: země, peklo a Tvé velké nebe.

Má duše dcera země není. Lesy

nádherných fial neční v ní již k nebi.

Chtěl bych jen jíti v prvosenkách jarních

zkvetlými lesy, úsměv jejich zlatý

by hřál mne v duši. Nedal jsi mi přece,

Ó Pane, v moudrosti své chvíli míru.

Dal's v moje srdce velké vášně plamen,

jímž slunce zničení i velké lásky hoří.

Kdys bral jsem do ruky Tvé květy vonné

i sestry rostliny, bych obraz jejich tvořil

v kamenné slávě dÓmu. Teď chci více,

chci zpívat slávu nekonečných nebes.

Tajemství Tvoje opěvat chci. Lidem

chci dáti tuchu sídla božství Tvého.

Nad nimi sklenout hvězdný stan, a nejvýš

chci vytesati obraz té, jež mojí

je hvězdou v žití. V slávě světa zřel jsem

ji kdysi v kruhu smavých, pyšných paní.

A nyní zřím ji v slávě Tvé, je sestrou

Tvých bílých andělů, již milují jen.

A není v nich ni záští, pochybností,

jediná hudba sladká je jich život věčný.

Dal's mi teď tuchu jeho. Vlahý večer

nad námi skláněl se a šli jsme cestou.

Kvetoucí stromy, rašící již révy

o rozkoši nám pěly matky země.

A její pohled radostný a sladký

mně zpíval tajemství Tvé lásky.

Jejímu smíchu naslouchal jsem, slovům,

jež byla pro mne písní skřivánkovou,

jenž k Tobě touží, ve Tvůj azur vzlétá,

vysoko, vysoko tak zpívá Tobě.

Skřivánkem učiň duši moji, Pane,

ať vzlétá k Tobě prostá v jarním slunci!

V Tvé ruce kladu všecko. Moje síla

jsi Ty jen, Bože mlčení a lásky.

Nebeskou slavnost učiň v dobrotě své,

stříbrné pršky rozsej v cestu naši!

Pod korunami stromů, hloh když kvete,

dej zpívati mi píseň jara Tvého!

Hle, pýchy není ve mně. Pokorný jsem.

Těm krásu bytí věčného jen dáváš,

kdož nejvyššího, věčného ctí tuchu,

a vědí: Není lásky bez bolesti.

Noc nad Prahou se sklání. V chvíli této

u okna stojí ona, myslíc na mne.

Radostná večernice v zrůžovělém

posledním mráčku svítí bílým jasem.

Jen chvíli žití dal's nám. Rychle mine,

jak prchavý a vratký život lidský.

Ó hvězdnou řečí promluv teď k ní, Pane,

hvězd věčných píseň dej jí nyní v duši!

A pozdrav můj v ní vlož, Ó velký dárče,

a učiň, aby jediný vzdech sladký

bytostí její prochvěl v chvíli oné,

kdy duše moje zápasící, smutná

dÓm hvězdný sklenouti chce Tobě, Bože!

Ach sláb jsem příliš. V zápas žití mého

jásavé, tiché pošli slovo spasné,

to „miluji tě“ ze rtů mých i jejích.“