[Mistr Bohuslav] (ZPĚV IV. SMUTEK KARLŮV.)

Stál císař Karel v hradu královském

na místě oblíbeném, odkud zřel

své město drahé, jehož proslulost

mu pýchou byla v péči vladařské,

a po boku mu Arnošt z Pardubic,

ten rádce nejlepší a věrný druh

dlel, z tváře pronikavým okem čta

neklidné mysli jeho tajemství.

Moc státu nejvyšší a církve tu

tak spolu stála v svorném souhlasu.

„Nač myslí v chvíli této Milost tvá?“

Tak Arnošt z Pardubic se tiše ptal.

„Hleď, na konci tam města Nového,

jež v odlehlé své části pusté je,

chci klášter založit, by město to

mnou založené rostlo, zkvétalo,

a stavět chrám, jenž mého patrona

by jméno slavné nesl po věky

a rodičů mých tiché památce

byl vděčnou úctou syna posvěcen.

Chci Prahu středem celé říše mít,

a proto chci, by velký patron můj

byl také v tomto městě uctíván.

l léto milostivé slaveno

tím činem budiž letos poprvé!“

„Ač dosti chrámů hlásá slávu tvou,

přec úmysl tvůj chvály hodný jest,“

děl arcibiskup pražský radostně.

„Znám stavitele, v jehož nadšené,

mladistvé mysli zraje chrámu plán,

a který touží tebou přijat být,

by dílo hotové ti předložil.“

„Vždy vítán bude mi, nechť přijde jen!“

Dal Karel milostivě v odpověď.

A druhého dne mistr Bohuslav

se k hradu královskému ubíral.

Radost i úzkost v nitru vířila

a srdce plaše bilo v čekání,

když vešel tiše v síně královské,

kde uzřít poprvé měl vladaře,

jenž pro slávu svou právem velikým

a dobrotu byl otcem lidu zván.

Sám nebyl Karel, po boku mu stál

muž vážné tváře, vzhledu přísného,

s nímž v polohlasný hovor zabrán byl.

Stál bázlivě již mladík před králem.

A velký vladař řekl vlídně mu:

„Buď vítán, mistře! Vidím, že jsi mlád,

však zásluha tím větší, tvůj-li duch,

jenž plánem díla tvého promluvil,

věk předstihl tvůj! Mistr z Arrasu,

jenž po boku mi právě nyní dlí,

je po zásluze jistě ocení!“

A mladík bázní v duchu zachvěl se

uslyšev jméno muže slavného,

do jehož rukou kladl dílo své.

Nad plánem zamyslil se stavitel,

a dlouho hleděl veň, až Karel sám,

jenž netrpěliv byl již, vyzval jej,

by záhy úsudek svůj vyslovil.

Děl mistr z Arrasu: „Ó, Milosti,

v svém životě jsem nikdy neuzřel

cos odvážnějšího a krásného

tak v mocném rozpjetí a v myšlence;

oblouky naše směle tryskají

jak ruce k nebi vzpjaté, zde báň je,

plá nesmírná jak hvězda nad hlavou,

jak nebes klenba mocně rozpjatá...

Chrám obrazem je nebe božího,

dí hvězda ohromná: Zde sídlí Bůh!

Zde přestal kámen býti kamenem

a písní zpívající stal se, v ní

jas duše pěje, srdce mladé jen,

jež tíhy zbaveno je pozemské,

sen tento vytvořilo kamenný.

Sen, pohříchu snad sen! Je smělý tak

a tíhy zbaven, jakby zákonů

i výpočtů všech pro něj nebylo.

A přec ta skvělá hvězda, Milosti,

mne jímá divně, váhá duše má,

můj rozum nevěří v ní, srdce však

je krásou její v hloubi dojato.

Jak obrovská zří na mne koruna

tvá velebná a krásná nad hlavou.

A kameny zde mluví: „Hvězdou nám

je památka tvá, bude po věky!“

Je v srdci toho muže mladého

zář božské myšlenky, jen v bolestech,

a v jakés touze velké, nesmírné

ten obraz tvořil chrámu božího.

Snad sřítí se to dílo překrásné,

spíš nezdolně však tyčit po věky

se bude v sladké slávě. Modlitba

to duše vroucí, láskou vznícené,

a myšlenka to tvůrce, jehož hlas

i nehybnými hýbe kameny,

by tam, kde sídlí věčný, dobrý Bůh,

se v hvězdu rozklenuly nebeskou.

Mé pochybnosti mizí. Muž ten jas

má božské víry v srdci. Na váhy

svou všecku lásku, srdce dychtění

zde hodil, velký vládče. Nesluší,

by jiný malé víry byl, kde on

tak věří, tvoří v mládí rozmachu,

tak hrdý, krásný život v sázku dal

v svém díle velkém, krásném, úžasném,

jež není nikde jinde na světě.

A nepravím víc. Pane, hoden je,

by Hospodinu chrám ten zbudoval

a jménu tvému.“ „Je-li tomu tak,“

děl císař jinochovi s úsměvem,

„jak praví milý mistr z Arrasu,

pak velký úkol očekává tě,

Ó mladý muži! Svěřuji ti jej,

neb věřím, že jej šťastně vyplníš.

A požehná-li nebe snahám tvým

tak, že chrám onen tebou stavěný

se tyčit bude pyšně k obloze,

a dílo tvoje dokonalé tak

jako plán jeho bude v kráse své,

pak doživotně stavitelem mým

ty budeš královským!“ Ta vlídná řeč

nesmírnou naplnila radostí

mladého stavitele. Nevěděl,

jak vyslovit své štěstí nezměrné,

jak poděkovat vládci, který tak

v té chvíli mocným, dobrým se mu zdál.

„Nic vroucněji si věru nepřeji,

než tobě, milostivý pane můj,

svou prací sloužit celým životem,“

děl prostě, ukloniv se hluboce.

A Karel opět vlídně kynul mu

v milosti propouštěje jej, a děl:

„Nechť se stavbou se ihned započne,

chci sám k ní slavně základ položit!“

Jak volné ptáče v letu radostném

tak vyšel z hradu mistr Bohuslav

a v srdci píseň jara zněla mu,

sen blaha svého viděl splněný,

ráj pozemský, jejž sobě stvořit chtěl,

již v mysli okouzlené předem zřel.

Šel s nitrem plným mládí důvěry,

jak jarní květy by mu zkvétaly,

kam noha vkročila. A přece hlas

se ozval v něm tak plachý, varovný:

„Kam jdeš, Ó milenče ty sobecký!

Je všecko přání tvého splnění?

Co úspěch proti tomu znamená,

co láskou zve se! Co je nade vše,

a z čeho radují se andělé,

co ubohé vždy lidské bytosti

je vznešený a nejkrásnější dar!

Je krásné žití v kruhu rodiny

a býti šťasten, slaven v bohatství,

leč každé štěstí trvá vteřinu,

jen láska trvá věčně! Pracuj vždy,

leč pro lásku jen boží pracuje

ten, který slávy světské nehledá

a jemuž sama chvála vladaře

i zlatý věnec, dvora všechen lesk

je marným štěstím, vratkým, prchavým!“

A v chvíli té se v mysli vynořil

mu obraz Anežčin, jak růžový

jde z rána oblak, dřív než svitne den

tak zářný, čistý. Duše chvalozpěv

v té chvíli pěla žití blažený:

„Svět míru nyní v srdci sídlí tvém,

Ó šťastný smrtelníku! Boží mír,

ten vznešený dar lidstva nejvyšší,

věř, není ani v přízni vládcově –

toť dar je nebes!“ V tomto poznání

šel šťasten domů, zasněn, blažen tak,

a ona vláha v očích nebeská,

ty slzy lásky, jež jdou ze srdce,

jež překypuje tichým štěstím svým,

se řinuly mu. Nechal kanout je,

a rety jeho díky šeptaly:

dík tomu, jenž mu tuto chvíli dal,

dík bytosti té, v jejíž zjevu se

mu objevil sen krásy nejvyšší,

dík nebi, zemi, dík i hvězdám všem,

jez zářily mu vlídně nad hlavou.

A zatím Karel na pavlánu sám

stál zamyšlen a hleděl na Prahu.

Velebnou, pyšnou v staveb nádheře

ji zřel, jak vystupuje z Vltavy,

v níž vzhlížela se jako bohyně

či víla velké řeky. Mocná tak

v ní krása byla silná, divoká

skal rozeklaných, kol nichž hučí proud,

kde píseň síly, jara slavná zní

a mohutné se skály dívají

tam dolů ve hru vln a jejich zpěv

i do propastí oněch tajemných,

v nichž shlížejí se hvězdy. Z hlubin těch

jakoby víla velkou korunu,

jež září drahokamy, vynesla

a v lodi pohádkové přijela,

by vložila ji v posled na skráně

té měst a krásy velké královny,

té Prahy nádherné a slavné. Čist

byl azur tak v té chvíli, bohyně

kdy s oním symbolem se zjevila,

s tím slávy symbolem, v němž drahokam

jak srdce krev tak hoří tajemně,

a její ňadra jakby luny jas

v noc rozlila tu plnou tajemství,

kde topoly jak staří strážcové

se tyčily výš k nebi velebně,

tak slavné, pyšné a přec truchlící,

jak nad hroby by vzrostly, v kterých spí

ta duše národa, tak tragická

a krásná, něžná, která v zápasy

kdys o nejvyšší, božský spěla sen...

Tu náhle chmury vzešly na nebi

a v dýmu nicoty se rozplynul

ten skvělý obraz duše Karlovy.

Mrak černý jakby visel nad městem

a hrozil, že je pohřbí. Viděl král,

jak bouře divá nad Prahou se žene,

jak hoří pyšné kláštery a věže

ty nebetyčné již se nachylují,

jak země by se třásla, slední soud

jak by jí nastával. A viděl s výše

těch dÓmů, jak se kácejí již mniši,

jich zoufalý křik pronikal mu duší,

až zvolal v děse: „Což již císař nejsem

té římské říše svaté? Moje slovo

což neochrání vás?“ A vzdechy smutné,

ty vzdechy poslední na dlažbě mroucích,

ty oči strhané, v nichž hrůza zbyla,

i údy roztříštěné jemu děly:

„Je konec slávy tvojí, otče vlasti,

je konec snů tvých, konec Prahy pyšné...

Již zpustly oltáře a vypleněny

jsou chrámy tvoje. Na nebi již jezdci,

ti hněvu božího jdou poslové. Viz,

své číše hněvu andělé jak prázdní!

Je Praha tvoje výheň, dým a blesky

již k nebi šlehají, v té bouři

tvá hyne Praha, královská tvá Praha,

ta krásná královna, jíž rovné není,

jež dříve zrcadlila ve Vltavě

se jako ráje vidění...“ A Karel

teď sklonil hlavu, velké, těžké slzy

se řinuly mu ustaranou tváří.

„Můj Bože, jak je těžká koruna,

jak živý oheň její granáty

i zlato její hoří! Ponížil's,

Ó Bože, příliš mocné v hněvu svém,

a marnost moci ukazuješ mi,

jenž tak jsem sloužil Tobě. Odejmi

tu hrůzu věcí příštích ode mne,

a nemožno-li, aspoň ušetři

mně onen strašný, krutý okamžik,

kdy soud tvůj přijde! Dej mi umříti,

než rozpoutá se ona strašlivá

bouř divoká nad Prahou ubohou –

Ó není, není mně již královnou,

jak byla kdysi v snech mých! Vdovou je –

a já ji tolik, tolik miloval!...“