[Mistr Bohuslav] (ZPĚV V. PLAMENY.)

Vyrůstaly zdi již bílé

svatyně té nové, krásné,

která měla mistru býti

svatým chrámem lásky jeho,

který není zasvěcený

neznámým kýms bohům dávným,

ale Bohu radostnému,

líbeznému, úsměvnému,

Bohu lásky šťastné, klidné.

Jako děcko Anežka teď

v otcovském tom šerém domě

mihala se, pěla, smála

úsměvem se oním plesným,

v kterém zpívá milující

mladé srdce roztoužené,

její píseň prostá, smavá

jasnila ty klenby šeré;

skřivánek to jarní zpíval

svoji píseň v jejím srdci,

rozkošná i ústa její

polibků ty růže vonné

milenci teď rozdávala;

také otec usmíval se,

neboť slavnost zasnoubení,

tichá slavnost, rozehrála

vzpomínky na mladá léta,

slunce štěstí vzcházející.

Rostly zdi již pyšné, bílé,

každý kámen jejich stavěl

mistrovo to mladé štěstí.

Mocnou cítil v sobě sílu,

viděl již, jak na ostrohu

svatyně se klene jeho,

krásná tato klenotnice,

v níž plá démant lásky jeho,

zasvěcená, vytoužená,

utrpením vykoupená.

A čím více rostlo zdivo

v radostném tom stavby ruchu,

lidé z dáli přicházeli,

jejich prostá slova byla

jako rosa duši mistra;

viděl davy modlící se,

viděl, jak v tom díle jeho

osuší se každá slza,

vejde mír též v každé srdce

rozbolněné, utrápené.

A sám Karel vida stavbu

dojat pravil jemu vlídně:

„Malá svatyně to, mistře,

velká je však duším lidským,

nápis mohl by být na ní:

„Zde Bůh rány duše léčí!““

V podvečer, když mistr kráčel

s Anežkou, jež záříc štěstím

hlavu k němu nachýlila,

pravil tiše: „Kolik věků

milenci sem budou chodit,

duše tvoje, plná něhy,

žíti bude v těchto místech,

tvoje sladká slova lásky

znít jim budou stejně v srdcích;

je mi, jak bych milujícím

stavěl asyl v strastech jejich;

věru, že Bůh neoslyší

toho, kdo zde prosit bude

za zdar mladé, čisté lásky!

Milenců chrám s hvězdou zářnou

tvým je, tvým je, drahá, dílem;

Maria tam na oltáři

žehnat bude v růžích matkám,

rozkvetou na stráních stromy,

a když vzejde večernice,

milující ruku v ruce

pod lampičkou v jarním šeru

v zpěvu ptáčat prožívati

nejčistší své mládí chvíle

budou v místech svého štěstí.“

K sluchu přišla Jarošovi

zvěst, že dobrý císař Karel

Bohuslavu přízeň svoji,

důvěru svou dal již plnou

a že otce Anežčina

získal mladík duší dobrou.

Zachmuřil se mistr Jaroš,

ďas mu zloby sedl v týlo

šeptaje mu: „Ejhle, mládec

krásnými se vetřel slovy

v přízeň lidí; tvoje práce

propadne však zapomnění,

obludy jen můžeš dělat,

nestvůry ty všelijaké

na chrliče, na pilíře,

již se šklebí, jak by chtěly

říci: „Hle, tak málo cení

svět ty, kterým odepřeno

štěstí, jež je dáno bláznům.“

Ďábel seděl mistru v týle,

šeptaje mu škodolibě:

„Nevidíš-li, staří mistři

s rozumem též minuli se,

vždyť ta celá divná stavba

sřítí se, jak na písku by

bláznem byla zbudována!

Moudrý jsi a stár jsi dosti,

mluv jen směle: blázna nápad,

hanba Prahy, hanba Karla,

hanba mistrů pražských, slavných

roste zde, neb mládec chytrý

do přízně se vetřel mocných!“

Libě zněla Jarošovi

slova, jež mu ďábel šeptal,

medový mu na rtech úsměv

hrál, když pravil Bohuslavu:

„Při sám, mistře, dílo tvoje

krásně roste, směle, pyšně,

ale věru, nepovážil's,

že ty zdi přec neunesou

klenby, kterou krásně kreslí

obraznost tvá! Jako přítel

pravím tobě: ,Rozvážný slyš

varovný hlas zkušeného:

Příliš mnoho dal jsi v sázku,

pýcha příliš zavedla tě!‘“

Anežce též našeptával:

„Líto mi tě, panno krásná,

bojím se, že neroste zde

chrám ten krásný štěstí lásky,

lepšího bych přál ti losu

ze srdce, jež miluje tě

ode dávna, hle toť city

přítele, jenž dobře smýšlí

a žal tuší, jenž tě čeká!“

Zarděla se do krvava,

děla prudce: „Pryč mi s očí!

Vím, že pod přátelskou maskou

v tobě tají se jen zloba,

vím, že sám Bůh dobrotivý

žehná dílu! Posvěceno

slzami je lásky mojí!“

Skřípěl zuby mistr Jaroš,

ďas v něm hovořil však stále:

„Nesmějí se naposledy

milenci ti pošetilí!“

V noci ďábel připlížil se

k loži mistra Bohuslava.

Podobu měl starce ctného,

slova z úst tak plynula mu:

„Bohuslave, Bohuslave,

duše chorá v lásky síti

třepetáš se jako muška,

v pavučině sobecké té

rozkoše, jíž říkáš ,láska‘!

Což jsi marně četl slova

o velkosti utrpení,

o tom pravém, velkém štěstí,

v bolesti jež jenom roste,

které září v slzách hoře?

Nestaví se chrám tak Bohu

v milostném tom opojení,

nezpívá se píseň tvůrci

při slavičím tluku v háji;

boží chrám je Kalvárie

vykoupení, očištění,

krvavá to lebek hora,

na níž Člověk-Bůh kdys trpěl

bolestí tou, nad níž není.

Bohuslave, Bohuslave,

osudu se točí kolo...

V žíněné se oděj roucho,

pokání čiň za svou pýchu!

Nejen hvězda démantová

na nebi se jasném třpytí;

nebe má též mraky, blesky,

v požáry se strašné nítí –

Procitni, Ó zaslepená

lidská duše, z opojení!“

K Anežce v snu ďábel vklouzl,

Jarošovu tvář měl, smutná,

přísná byla, starostlivá:

„Jakým právem tvrdá slova

dala jsi mně, krásko pyšná!

Znáš ty srdce utrpení,

zhrzené té lásky pýchu,

znáš ty těžké práce strasti

důvěřujíc slepě v hvězdu,

v šťastnou hvězdu mládí svého?

Chrám tvůj – lásky vzdušný zámek,

sen tvůj pyšné blouznění je,

neznáš hoře matek, které

děti své zří zmírající,

neznáš cesty plné trnů,

jíž se kráčí k branám ráje!

Poseta tvá cesta byla

růžovými dosud lístky,

s jabloněk jež zrůžovělé

z jara prší v svěží trávu!

Polibky znáš, slova něhy,

slepá, nezříš Dolorosy –

sedm mečů vězí v srdci,

které nejvíc milovalo!“

V úzkosti a v hrůze, děsu

před obrazem klekla Panny,

výkřik srdce raněného

zněl jí ze rtů chvějících se:

„Maria! Chraň lásku moji!“

Chýlila se ke konci již

ona divná stavba krásná,

lešení les vně i uvnitř

pnul se jak síť obrovitá,

ale marně hledáš radost

na dělníků tvářích, plaše

vzhlížejí jen k staviteli.

Úsměv zmizel s jejich retů,

dokonce i dělník starý,

přistoupil-li mistr k němu,

uskočil a křižoval se.

Stranou v hloučcích šeptali si:

„S ďáblem v spolku je, já viděl,

jak sám Satan v trámů spleti

rohatou svou zjevil hlavu,

v noci hoří sirné světlo

v těchto místech, v bezhvězdných těch

nocích slyšet praskot trámů,

zjevují se pekla stíny,

krvavé jim planou oči,

kameny se pohybují,

obrovské to ruce s drápy

vlekou kvádry, spojují je,

a když kohout zakokrhá,

z klenby dosud nehotové

vzletí chumáč rudých ďáblů!“

Báň se klene čistá, krásná,

velká hvězda rýsuje se

v pyšné, smělé, slavné kráse;

zasazen je svorník, střecha

lehká vysoko se vznáší

nad celým již jeho dílem,

ale mistr bledne, hrůza

vryta v mladé jeho líce,

v duši divná úzkost hlodá.

Často pátrá oko jeho

úzkostlivě, zdali kdesi

trhlina se neobjeví.

Marno, klenba bez poskvrny

velebně se nad ním klene

lesem trámů podepřena.

Naděje v něm klíčí znovu,

ale úzkost neodchází.

Již den poslední je, dílo

hotovo je, ale hoře

tajné hlodá dále, dále – – –

„V ruce Tvoje, Pane, skládám

dílo své i lásku svoji!“

šeptá mistr z hlubin strasti.

V zeleni se jeho dílo

skví již ve sváteční zdobě:

Zítra bude den ten slavný,

přichystán stan vyzdobený

pro vládce i krásné paní,

pro rytíře, panstvo, kněžstvo –

slávy den, či strašné zkázy?

Poslední den ďábel přišel

znovu k loži Bohuslava:

„Pospěš, bláhový ty snílku,

chvěje se tvá klenba pyšná!“ – –

S lože mistr vstal a běžel

do chrámu a v matném svitu

svíce zřel, jak strašidelné

stíny v šeru mihají se.

Padl na kolena v děse:

„Bože dobrý – nebo ďáble –

mocnosti vy nebes, pekla,

což má býti hrobem lásky,

co mým žitím bylo celým,

co's mi, jitřenko ty jasná,

vnukla čistým světlem tichým?

Lhala's i ty, hvězdo moje,

lhaly jste, Ó azurové,

čisté, andělské vy zraky

bytosti té nad vše drahé?“

V třepetavém svíce svitu

stíny znovu mihaly se;

v tom se zdálo mistru náhle,

že kdos vešel, za ním stanul...

Posměšná tvář Olivera

zjevila se za ním, z úst mu

výsměšná i drásající

slova zněla nočním tichem:

„Málo myslil's na má slova,

dobrý mistře, povídka má

výstrahou ti býti měla;

pro jas krásných, dívčích očí

dal jsi v sázku přízeň krále,

v dobrotě jenž uvěřil ti.

Povídka má s horším koncem

snad se bude opakovat –

Prchni, neblahý ty muži,

nebo, chceš-li, zítra vrhni

k nohám se hned císařovým!

Vždyť jen ďábel zadržeti

může klenbu bez opory,

ve vzduchu jež volně visí!

Je to jak tvá pošetilá,

ubohá ta láska tvoje;

nekvete, věř, v rozvalinách,

vratké je vždy srdce ženy –

zítra“ – – V mukách duše, v hrůze

zaúpěl teď mistr štvaný:

„Bože pomoz – nebo ďáble!

Vždyť v tom duše moje celá!

Ať je toho, kdo mé dílo

před zkázou chce zachrániti!“

Smál se rytíř – Jarošovi,

který před chrámem naň čekal,

s úšklebkem děl pohrdavým:

„Věděl jsem to, šílený je;

zítra bude den tvůj, mistře,

zapadne v něm soka sláva,

stačí dárek nepatrný

jeho lidem. Pyšná hvězda

v hromadu se rumu změní!“

Hasl slunný den a podzim

zlato rozsel po zahradách,

zvony zněly, nad Prahou se

azurové nebe smálo.

Král sám v stanu purpurovém

s úsměvem svým dobrým zíral

na družinu paní krásných,

kněží v rouchách drahocenných,

dvořanstva i rytířů všech;

na všech tvářích záře slunná,

jenom jako luna bledá

Anežčina tvář je smutná.

Zní jí v duši ještě slova

při posledním políbení,

slova, v nichž je naděj všecka,

všecko velké duše hoře:

„Chraň tě Bůh, můj drahý, drahý,

miláčku mé duše krásný!

Ó ty, jenž zříš muka lásky,

strašný zápas nitra mého

mezi zoufáním a vírou,

ty mne slyšíš? Věčně, věčně

chci tě, drahý, milovati!“

Skončen byl již obřad svatý,

pokynul král: „Nuž ať zjeví

dílo dobrého se mistra,

jež je chloubou mojí Prahy!“

Spěchal Bohuslav k svým lidem,

opory by odstranili.

Pohledy všech viděl strašné:

„Na smrt vydat chceš nás, podlý

zatračenče! Dílu ďábla

nedáme svůj život v obět!“

Srdce se mu zastavilo,

hrůza mozkem jeho šlehla.

„Hřích jsem strašný spáchal v duši,

v zoufalství svém volal ďábla!

Opustil mne Bůh a ďábel

jásá nad mou duší padlou!“ – –

Pochodně se chopil jedné,

jež zde plály jako velké

obětnice rudým jasem,

v běhu šíleném se vrhl

v nitro chrámu; suché dříví

plamenem se rozhořelo,

jak by peklo rozevřelo

strašlivý svůj jícen, brzy

plamennou byl chrám již výhní,

rudý dým se valil okny,

praskot dříví, rány, jak by

bouř se strašná rozpoutala

nad svatyní, kterou ruce

lidské věru nestavěly,

jak by smečka ďáblů slétla

dokonat to dílo zkázy,

v dešti jisker, v mracích dýmu

démonů jak rej by tančil:

„Jdeme si již pro tvou duši,

již jsi dal nám, smrtelníku,

za ten přelud krátké lásky!“

Zbledl císař, v nitru jeho

nesmírný se ozval soucit:

„Ubohá ty duše smělá,

draho platíš sen svůj krásný!“

Děs a zmatek, pokřik lidu:

„Hleďte, v onom bílém dýmu

odnáší svou kořist Satan!“

Dunění a praskot v žáru

neustává, temná rána

třeskla jako úder hromu;

z portálu teď běží dělník

zčernalý, jak popálený,

v zraku jeho záblesk mstivý:

„Zachraňte se, lidé!“ volá.

„Klenba padá!“ Jako lilje

zlomená teď klesla v mdlobách

bílá, sladká, něžná dívka;

jediný jen výkřik vydral

se jí z hrdla, nejstrašnější

výkřik srdce, které zmírá,

výkřik lásky v mukách mroucí.

Uslyšel jej Karel, poznal,

že to velká, velká bolest,

zvlhly dobré, jasné, hnědé

vladařovy oči, chápal

bolest onu, propast lásky.

„Kde je mistr?“ děl pak klidně.

Ztišilo se lidské moře,

rozhlížely se teď davy –

„Kde je mistr?“ ozývá se.

Dohasínal v kružbě oken

rudý požár... „Kde je mistr?“

od úst k ústům hlaholilo...

Marně však... A klenba ční tu

velebně a slavně, pyšně

v mracích dýmu potrhaných,

okny vidět, jak se kreslí,

jak na tmavém, nočním nebi

její hvězda.... „Kde je mistr?“

zvolal znovu vládce mocně,

„chci, ať přijde k mému trůnu,

v odměnu jej za to dílo

na rytíře pasovati

slavnostně chci...“ Marno všecko,

zmizel mistr; dohořely

poslední již zbytky trámů,

smutek padl v shluky lidí

„Kde je mistr?“ ptajících se...

Jenom Jaroš, jemuž v očích

rozhořely pýchy blesky,

vítězně jim odpovídal:

„Ďábel vzal si kořist svoji!“

A mistr zatím prchal rychle v dál

i cíle neznal, jako štvaná zvěř,

jež spásu vidí v divém útěku.

Přes stráně hnal se, rokle, doliny,

až město za ním v dálce mizelo,

to město krásné, pyšné, prokleté,

jež chladným hrobem stalo se mu teď,

kde pohřbil štěstí své a hrdé sny...

Ó kéž by rázem z duše zmizelo

i se vším, co v něm navždy pochoval!

Sám nevěděl, jak dlouho prchal tak,

až stíny opřádaly krajinu,

a slunce v moře nebes zapadlo.

Na štěstí myslil, které zapadlo,

jak slunce v krvavé své nádheře,

a vzlet, jenž jako vlna rozbil se,

když o úskalí v bouři narazí

a nemá síly znovu vzepnout se,

by zlomila, co staví se jí v běh,

a dál se hnala hrdě za cílem...

Proč zaslepený blaha zábleskem

si v duši kreslil obraz budoucna

a v záři kouzelné zřel vidiny

těch pošetilých nadějí a snů,

jež v zklamání svém nyní proklínal?

Jak malichernou hříčkou osudu

jsi v nadějích svých, duše člověka!

Máš v životě dny jara slibného,

kdy úsměv slunce teple hřeje tě

a květy rozvíjí se pro tebe,

kdy věříš pevně v zářné světlo své,

kdy zdá se ti, že radost věčná je...

však v zápětí dny smutné, podzimní

tvé květy zkosí, světlo uhasí

a v smutek samoty tě uvrhnou...

Sám, mlčenliv se krajem ubíral,

vyhnanec ráje, s kletbou na čele,

v myšlenkách temných jako ona noc,

jež nadešla a s bouře hukotem

i blesků vířením se blížila.

A neměl ani k tomu dosti sil,

by vzhlédl vzpurně k báni nebeské,

jíž podobnou chtěl učiniti svou,

a Bohu rouhal se, jenž oslyšel

modlitby jeho vroucí, žalný hlas...

Již osudu se svému tiše vzdal,

jak poražený kmen, jejž nese proud...

l Božetěcha nyní vzpomínal,

jenž těžký kříž svůj vlekl cestou tou

přes hory, doly, skály, propasti,

a kál se takto těžce za pýchu

i smělost svou. A z hlubin duše své

v té chvíli děl si: „Velký mistře můj,

ty jenom kříž jsi vlekl v bolesti,

já jiný vleku kříž, svou ztracenou,

svou marnou lásku, sny své zřícené,

vše, co mým bylo štěstím, životem,

mou nadějí, mou vírou, rozkoší!

Nic nezbylo mi. Kříž jen tělo tvé

svou tíhou drtil, k zemi strhoval,

tvá hlava byla však přec vztýčena,

a v očích tkvěla pýcha tvůrcova,

jenž za svým dílem jde. Já kráčím však

jen s troskami a smutkem, prázdnotou;

ta skvělá, hvězdná dÓmu mého báň

je hromadou jen smutnou kamení

a ohořelých trámů, láska má,

ten duše nejkrásnější chrám, je též

jen troskou. I ta luzná květina

mé říše, duše sladká královna,

je ztracena již, luhy zdupány,

i jasné nebe v hroznou černavu

se změnilo a zhaslo slunce mé!

Co kříž je proti tomu, nésti poušť,

tu nejhorší poušť v duši ubohé,

kde není stromu, není pramene,

a palčivý jen plamen pekelný

v té pláni hoří strašný, bez konce!

A není pramene, bych ovlažil

rty žíznivé, ni anděl bílý můj,

mé lásky vidina, již nepřijde

a hlasem plným něhy líbezné

mne nezavolá... Nic, jen věčná poušť,

ta němá, žhavá, strašná duše poušť!“

Noc byla dusná. Horské vrcholy

se občas ozářily blesky, mrak

střel nad zemí se, rubáš hrobový,

a v noci oné horké, bezhvězdné

jen plamen hořel v nitru palčivý,

té lásky marné plamen, největší

jenž mukou je, jíž možno trpěti,

v níž není slzí, není výkřiku,

kde není možno ani doufati,

ni v pýše vzdorné láti, rouhati

se nebi samému. A němý žal,

ten žal, jenž největší je modlitba,

v němž nemůže již se rtů splynouti,

teď vešel v duši jeho, v bolesti

jež dům je změněna, v hrob, který je

již hrobem živého. Jen bledé rty

se chvěly nejsmutnější žalobou:

„Ó Bože, sešli milosrdnou smrt,

neb žíti nemohu a snášeti

té muky srdce, ze všech nejhorší!“