[Mistr Bohuslav] (ZPĚV VI. VĚČNÝ MÍR.)

Již prchl navždy ze zrádného světa,

jenž pramen štěstí změnil v pramen smutku,

a ve vzdáleném klášteře se pohřbil,

kde usínalo srdce kolébané

tím svatým klidem samoty a ticha.

Tam bez pýchy žil, záští, nenávisti

a v nitru dohoříval zvolna plamen,

jímž ztravován byl dříve v krutých mukách.

Jen někdy plamen znovu náhle vyšleh',

by ozářil mu stopy minulosti,

lež snů a marnost zápasů i práce,

jež v zhořklé duši dosud oplakával.

Leč modlitbou i postem potlačil jej

a myšlenkami ponurými zastřel

tu záři, jež v tmu jeho vtírala se.

A léta plynula jak kapky deště

v nesmírnou propast věčna padající.

Však po letech, když chtěl jak smutný vítěz

zřít v minulost svou klidným, smělým zrakem,

byl pojednou jat hroznou, krutou touhou

zas vidět vše, co opustil kdys náhle:

svou Prahu, již byl miloval a proklel,

své přátele, jež v srdci krutě zapřel,

své pyšné dílo rozmetené v trosky,

neb znesvěcené prací cizích rukou,

svou Anežku jak ženu Jarošovu.

Chtěl uzříti svou zkázu v plné hrůze,

před smrtí dopít ke dnu kalich žalu,

by srdce zlomené, jež krvácelo,

když nořilo se v minulosti propast,

mu puklo lítostí v tom těžkém žalu

a žár ten pekelný, jenž v nitru pálil,

svou kořist zdolanou již ztrávil zcela.

Ta krutá touha schválila ho náhle

tak, že již déle v klášteře dlít nemoh'

a na cestu se vydal bez meškání.

Šel zvolna cestou tou, jíž kdysi přišel

v ten asyl míru hledat zapomnění.

Leč tehdy pýcha mládí přece vřela

mu v duši sklíčené a v silném těle,

a nyní shrbený šel, šedovlasý,

tou mladou, jarní přírodou, jež klidna

a netečna tak byla k jeho bolu,

šel přes lučiny svěží, černé lesy

i přísné hory, které se své výše

tak tvrdě, bez soucitu pohlížely

na chodce bludného, jenž tudy kráčel

mdle, s hlavou skleslou, unaveným krokem

v ten neblahý den umučení Páně.

U božích muk se zastavil a sklonil

svou hlavu v pokoře. Byl za ním život

i s víry svými, zápasy a hořem,

i s láskou, která andělů je sestra

a není pro tu zemi. V mysli jeho

teď jiné světlo, tiché, smutné, plálo

a nová, teskná a přec sladká hudba

zpívala jemu poselství to nové

o jiném žití. Se rtů splývala mu

teď jiná modlitba než v oné chvíli,

kdy v opojení síly, vzdoru, v tvůrčí

rozkoši oné zíral pyšně k hvězdám,

jichž obraz urvati chtěl, dáti lidem

jas jejich slávy. Rety jeho nyní

šeptaly tiše: „Cítím, srdce moje

je osamělé. Domova již nemám,

jen v Tobě, Bože! Nemohu být zdrojem

nebeské útěchy již nějakému

chorému srdci. Ztracený syn k Tobě

se vrací, Pane! Dej mi dožít krásně

života zbytek, abych v umírání

poslední chvíli mohl říci Tobě,

že byl jsem dobrým synem Tvým. Ó Pane,

jenž slitování plný jsi, Ó shlédni

na moji úzkost, zápasy a hoře,

na ledovou poušť, jež je v bytosti mé,

i na mé slzy, na mé osamění,

na plamennou mou touhu žíti krásně,

– Ó jinak žíti, nežli žijí lidé, –

kde dal's mi žíti. Ztracený syn vrací

se na Tvé srdce, Kriste! Vracím se teď,

neb hoře příliš strávilo mou bytost,

a přece chci dát rozkvétati květům,

jež ve mně vzklíčily. Ó neopouštěj

mne, nejmenšího tvora svého, v hoři,

v bolestech, lkání, v labyrintu smutném,

byť v zářném věku. Máš-li dosud pro mne

jen odlesk pouhý ráje božství svého,

máš-li jen jednu drobnou, bledou hvězdu

v nesmírném moři tom své lásky věčné,

dej mi ji, Pane! Chorý jsem a smutný

a vím, že pranic nemohu již čekat

v tom víru světa. Dovol, ať se vrátím

zas k Tobě, Pane! Dlouho jsem již bloudil

a prošel peklem vášní, bolů, muky,

a všecko, všecko, co jen trpí člověk,

jsem protrpěl již. Chci jen jako chorý,

umdlený poutník v žití podvečeru

se vrátit k Tobě, oplakávat v tichu

své hříchy, vášně, marnost všech snah lidských,

vše, co je úspěch, blaho, štěstí, láska,

neb vteřinu vše trvá, ničím není

v tom čase, prostoru, v tom velkém moři,

jímž věčnost Tvá je. Dnes je Velký Pátek,

den utrpení syna Tvého, Pane!

Proč opustil's mne, Otče? Opouští vše,

vše pohlcuje života vír, míjí

vše v obrovském tom věčném kolotání,

jen Ty, Ó velký, nezměněný trváš

v své bolesti a kráse! Dej mi, Bože,

bych v poslední té žití svého chvíli

jen míru Tvého došel, neboť dosti

je, dojde-li jen člověk unavený,

jenž běžel celý den tak v parnu, znoji,

k večeru klidnému. Jsem hotov, Pane,

a k Tobě jdu již. Neodmítej mne již,

Ó neodmítej ztraceného syna,

jenž v pokoře jde, všeho se již zřekl

a čeká jen, že nejkrasší Tvůj anděl,

ta sestra smrt, ta krásná těšitelka,

přistoupí ke mně, líbezným svým hlasem

mně řekne tiše: „Pojď již, milenče můj!““

Tak rozjímaje dále ubíral se,

až na obzoru zjevila se Praha

ve slávě věží svých a pyšných dÓmů,

gotických oněch šperků, jimiž láska

císaře bohatě ji obdařila.

Vzpomínal dob těch dávno uplynulých,

kdy chodil jí, jak zemí nezbádanou,

kdy posvátná mu byla všechna místa,

ta, která slávou proslula, i ona,

kde tekla krev a řinuly se slzy,

kde vášně plály horoucí a dravé,

i nejkrásnější vášeň božské lásky.

Zpívaly dÓmy ještě dosud o ní,

zpívaly mocným hlasem její báně

a oblouky ty smělé ve své pýše,

ponuré kouzlo gotických těch staveb

a malovaná, zářná okna chrámů,

i arkýřové štíty jejích domů

a v nich ty tiché jizby sešeřené,

kde rozkvétalo skromné štěstí rodin.

Na jaře viděl ji, kdy žila v květech

a pohádkou mu byla sladkou, jarní

v té době, kdy též jaro nosil v duši.

Radostně zpívaly ty těžké zvony

a pestré davy valily se hlučně

po ulicích, kde plný život jasný

rozkypěl v plesném ruchu tak, že Praha

jak pestrá lučina se jevila mu

v té směsi látek, v slávě rozkvétání.

A nyní vracel se k ní jako plavec,

jenž v ztroskotání zachránil svůj život,

leč pozbyl všeho, co mu náleželo

a k žití upoutalo srdce jeho.

V slunečním, sladkém jase jarního dne

před jeho zrakem Praha nořila se

jak město pohádkové ozářena

tajemnou gloriolou svaté krásy.

A blížil se jí s úzkostí a smutkem,

vždyť věděl dobře, že v ní hledat přišel

jen díla svého hrob a štěstí cizí.

V ta místa zahleděl se, kde stát měla

mohutná stavba jeho snů a lásky.

A užasl zrak, oko zaslzelo,

neb domníval se, že tam stále vidí

tu slavnou vidinu, jak viděl kdysi

ji v mladé mysli svojí vyrůstati.

A myslil, že to klam jen očí, duše

pohnuté, která v prázdnu stále zřela,

co dávno v prach se rozpadlo a trosky.

Již blížil se a stavba nemizela,

tak pyšně stála, jak by vysmívala

se jeho údivu a vyzývala,

by blíže přistoupil a lépe zřel ji.

Již myslit déle nemohl, že sní jen.

Či věřit měl, že zří tu v nové slávě

vzkříšení svého rozpadlého díla?

A poznával je, když pak zastavil se

před ním a zrakem tvůrce na ně patřil.

Jaký to zázrak stal se v oné době,

kdy v klášterním dlel tichu pohřížený?

Dal Karel klenbu znovu vystavěti?

A který asi mistr znovu stvořil

ji tak, jak zřel ji on, a v kámen vtělil?

To jeho bylo dílo, sen a touha,

chrám, který čistá láska budovala.

Kde byla ona, pro niž myšlenkám svým

tvar nesmrtelný dal a nebes výši?

Zrak jeho překvapený náhle shlédl

hrob nepatrný, jenž byl vedle chrámu.

Tu nebylo ho tehdy, když chrám stavěl.

A osamělý byl tak, skromný, tichý

i s květy, které na něm vyrůstaly,

že přes svou vůli zadumal se nad ním.

Ó jistě pokorná tu spala bytost,

jež klidu rovněž v žití nenalezla!

l hrobníka se ptal, jenž právě přišel

ty skromné květy hrobní zalévati,

kdo odpočívá v tajemném tom hrobě.

A stařec vyprávěl, co kdys se stalo:

„Je chrám ten dílem mistra neznámého,

jenž vystavěl jej, podporován ďáblem,

a za tu cenu zapsal jemu duši.

Chtěl rychle slávy dosíci a jmění,

neb milován byl dcerou purkmistrovou,

jež krásou byla proslulá i ctností

a mnoho slavných nápadníků měla;

leč otec slíbil dát ji jenom tomu,

kdo činem významným tak proslaví se,

že králem samým za něj poctěn bude.

A stavitel ten hnán byl pyšnou touhou,

i aby dosáh' ruky sličné dívky,

ďáblovu pomoc přijal v slabé chvíli

a chrám ten vystavěl. Leč vypršela

mu lhůta ďáblem daná právě tehdy,

když chrám měl slavně otevřen být králem.

Dvůr celý ku slavnosti té se sešel

a dav již netrpělivě tu čekal,

až lešení se chrámu bude sňato.

Však náhle stavitel sám zapálil je

a potom beze stopy tajně zmizel,

vítězství svého plodů neokusiv.

Chtěl král ho na rytíře pasovati

a lid mu hlučně slávu provolával,

když stavba jeho odolala ohni

a nesřítila se, jak pověst děla.

Pátrání po něm všechno marné bylo,

neb ďáblu zapsal se a jemu propad'.

Však purkmistrova dcera milovala

ho tak, že lásky nechtěla již znáti

a nápadníky všechny odmítnuvši,

z nichž nejvíc usiloval jakýs Jaroš,

v klášteře pohřbila své čisté mládí.

A kázala, by byla pochována

v blízkosti chrámu toho, jenž byl dílem

jejího milence. To hrob zde její.

Toť pravda jest i pověst lidu celá,

a hrob i chrám tu zůstanou vždy svědky

těch věcí, které před léty se tady

tak tajemně a smutně odehrály.“

Domluvil stařec, na cizince hleděl

pohledem zvědavým a udiveným,

neb zdálo se mu, že byl dojat příliš

tou prostou jeho řečí. Slova neřek'

ni jediného v odpověď, jen kývnul

a smutně hlavu svěsil odcházeje.

Nad hrobem zastavil se a pak klesl

naň v slzách, rukama jej objímaje.

V té chvíli cítil, jak byl ubohý,

jak slabá byla duše jeho v den,

kdy zkouška přišla velká, o duši

kdy zápasila láska s uměním –

ve chvíli oné bázeň s hrdostí

nad láskou zvítězily. Sladký zjev

té dívky milované hovořil

teď k němu hlasem plným lítosti:

„Můj milenče, Ó duše ubohá,

tak málo věřil's velké lásce mé,

ty's myslil, že i láska zahyne,

když sřítila se pyšná hvězda tvá!

Je láska, drahý, cosi vyššího,

je nad uměním, klenbou hvězdnatou

je nad sluncem i nebes hvězdami,

je jas, jenž z Boha prýští samého,

a pramen živý, světlo věčné je,

jež zhasnout nemůže, když dohasne

vše, co zde blaží v světě člověka.

Má duše chvěla se a zmírala,

mou mysl obestřely mrákoty

a přece, přece jsem tě čekala!

Proč nepřišel jsi tenkrát, milený?

Proč nepřišel jsi, třebas poražen?

I kdyby dílo tvoje v požáru

i v troskách bylo, jiné dílo tvé,

krásnější dílo tobě patřilo,

chrám jiný, ubohý a prostičký,

leč krásnější a plný květin byl,

chrám zasvěcený tobě v duši mé!

Ó ubohý můj smutný milenče,

věz, nikdy nemilovala tě tak

má duše jak v té chvíli osudné,

kdy zdálo se, že sřítil se tvůj dÓm,

že z díla tvého smutné trosky jsou

a nepřátel tvých krutý posměšek

i chmura, lítost v tváři vládcově

i přátel tvých ten úsměv útrpný

tě v dáli vybičoval. Proč jsi jen

v té chvíli nezřel, že svůj domov máš,

ten jiný domov, lepší, krásnější,

jejž svět ti dáti nikdy nemůže,

kde ruce moje tebe obejmou,

neb věz, já nečekala vítěze,

jen lásku svou! Ó, drahý, kolikrát

jsem tvoje jméno v nocích volala,

hvězd ptala jsem se, kde as v dáli dlíš,

a v bolestech svých Boha prosila,

by dal ti zvěst, že tebe miluji!“

Tak v duchu viděl ji a zaplakal

v bolesti nejvyšší. Pln něhy byl

zjev onen bílý, jejž zřel před sebou,

to byla ona, tichá Anežka,

jak zřel ji prvně v slávě portálu

s tím nejkrásnějším lásky úsměvem,

jenž dával jarním květům rozkvétat

i v duši spráhlé, dával mizeti

všem světa marnostem a zápasům;

a bylo v něm jen velké tušení

božího ráje, jenž přán andělům,

jenž nemíjí a nic jej nezničí,

neb královstvím je božím v člověku.

Šla mezi liliemi blažená

úsměvná Láska, která odpouští,

jíž nedotkne se světa zášť i vír,

slov nezná „porážka“ ni „vítězství“,

jíž umírání samo životem

a život umíráním. Pochopil,

co Bůh dal jemu. Bylo v duši mu

tak volno, sladko, cítil, slepcem dřív

že býval, ale nyní prohlédl,

v ráj boží zřel a v jeho věčnou zář,

kde jenom matným, slabým odleskem

je umění a krása tvarů, slov,

jejž možno zřít jen duším pokorným,

jimž Nejvyšší v své věčné milosti

dal to, co mocným v světě odepřel.

Tu rozhlédl se. Praha v slávě své,

ta Praha dosud pyšná vstávala,

v ní jeho smělá, krásná kupole

jak zázrak byla věru nemenší

té slavné kathedrály, která výš

les fial týčí, jako ramen sta

se vzpíná v nebes modro. Mluvila

zde jinou, stejně krásnou řečí však

o věčné touze k hvězdám, touze té,

jež o nesmrtelnosti blahým snem,

snem, jenž je pravdou, zvěstí blaženou,

jenž z krátkého a trnů plného

života lidského svět vytvořil,

říš nekonečnou, plnou blaha. Van

božího dechu dýchal světem, v něm

vyrůstal člověk, božstva bratr již

a spasen, očištěn. A oblaka

ta bílá, ozářená oblaka

teď plynula mu tiše nad hlavou

a rozkvetlé již stromy zpívaly

o věčném jaru, vracejícím se,

o duši, která smutkem očistce

již prošla na zemi, čas bolesti

a pokání již přetrpěla zde

a v míru vrací se již pokorná

i blažená a silná, vědoucí,

že jde tam v říš tu, kterou přislíbil

Pán těm, kdož jeho v hloubi poznali

svých duší, a kde je jim údělem,

co lidské oči nikdy nezřely

ni uši neuslyší, co je dar

těm, kteří smysl žití poznali

v té bolesti, jež v světě nejvyšší,

i muce lásky, nad níž krutější

a sladší není vášně. Slyšel teď

tu rajskou hudbu, její to byl hlas,

zřel světlo nejkrasší to nezemské,

jež zářilo jí z očí hlubokých,

a teplo pronikalo bytostí,

to teplo rozkoše, jíž nezná svět.

Tu cítil, jak smrt k němu přichází,

a milý byl mu jasný její chlad

po vášních života a zklamáních,

jichž dávno zapomenout sobě přál.

Jak sen ji vítal, který vrátí mu

zas tu, již navždy ztratil v životě!

Již obraz její sladce kreslil se

mu v duši blouznivé, s tím úsměvem,

jejž mají světice, ráj na zemi

a vykoupení z bolu nesoucí.

Tak zřel ji v duchu a k ní modlil se

v tom okamžiku míru věčného:

„Je umírání vznešené, smrt zázrak,

tak tichý zázrak je jak sladký západ,

jenž nad zemí již ztichlou dohořívá

ve vlahé kráse svojí. Vím, že přijde

i v chvíli oné ke mně zjev tvůj drahý,

jak tehdy jsem jej zřel, když moje duše

před tebou klečela a rety moje

němou a vroucí modlitbu svou řekly:

„Buď se mnou, lásko moje! Sne můj drahý,

v němž nesmrtelnost andělskými hlasy

svou zpívá píseň stvoření a krásy,

z níž mizí země, nebe otvírá se

a srdce čekají tam v nekonečnu.““