MISTR JAN. (II.)

Dvé poutníků se blíží za Šumavu.

Starší z nich smutně sivou věsí hlavu,

na niž mu řada dlouhých let již sedla,

že tváří nach a jiskra očí zbledla,

že v srdci krev a v žilách jará síla

již dovřela, již dávno dovířila,

a těžkou hlavu na průvodce klade.

Však mladší druh jak prut pln mízy mladé

sní první jara mládí dětinného,

v svět vyhlídnul a rozkochal se z něho;

a starý peň se o něj podepírá,

když v sebe sama poklesla mu víra.

Tak pět dní šli, až stáli u Zbraslavi.

Tam odpočine mnich si holohlavý

u bratří v aule, by pak chladem záhy

již zlaté shlídli věže matky Prahy.

Jsou přijati. A jak zvyk dávný velí,

než odejde brat každý do své cely,

buď svatá písma, buďsi letopisy

se klidně čtou – a bratří poslouchají;

věc divnou mnohdy pergameny tají.

Dnes četl opat z kroniky své blánku,

v níž vlasti běh a slavnou líčil stránku,

jak za Karlova bylo vladaření;

jak o vědy dbal, slávu, o umění

a díla stavěl krásy nehynoucí,

svatyně, hrady, most i města skvoucí:

však podivné též sbíhaly se děje.

Když druhdy slavný zbudovati chtěje

chrám s klášterem, bral s mistry rady,

tu vstoupil hrdě odvážlivec mladý

– slul mistr Jan – že vystaví chrám smělý,

jakého světy ještě neviděly!

Však dopustil Bůh těžkou na něj ránu

(snad srdce svého nepokořil Pánu

jak Babel druhdy) – neboť v onu chvíli,

když lešení juž ohněm zapálili,

zmat nastal v lidu, zeď že praskla v boku.

Třicet pak od té přehnalo se roků,

co mistr onen zmizel tehdy z lidu,

snad v klášteře kdes hledal svého klidu,

snad u zoufání zhynul světem krátce;

jen chrám ten září jeho ku památce,

nebť zmat... ó jak je křehké stáří,

či vedro také bylo v refektáři,

že o kmeta se závrať pokusila,

a zvadlé údy opustila síla?

Nuž do cel svých se bratři odebrali,

(poutníci jsou as unaveni z dálí),

by na hodinky sami vstali záhy,

a hosté raním chladem stihli Prahy.

Kmet divno snil, když pak ho položili:

jak známý plamen rozháral mu žíly,

jak prchal z vlasti, ale hanba děsná

vždy našla ho a vždy rušila ze sna.

Tak stanul v krajích luzné Italie,

však nadarmo; i tu ten plamen žije,

jenž ztracený mu život vpálil v čelo.

Též snil, jak dítko nevinné se chvělo,

jež pohozeno našel na pobřeží;

i chtěl se mstít a dítka síly svěží

osudu na vzdor vypěstovat v žití

a svěřit mu svých tepen vlnobití.

Jak učil ho, s ním země procestoval,

by v jeho ňadrech dědictví své schoval,

by on kdys po něm dokonal to dílo,

jež uzrálo a jeho – zahubilo.

Jak ve klášteře žili prázni světa,

až po třicáte zašuměla léta

v bol vyhnanství jak mraky v dálku jdoucí,

a neodolal kmet té tužbě žhoucí:

i s hochem dal se nazpět v rodné strany...

Když procitl, už jinoch opásaný

mu seděl u nohou, čta s podivením v tváři,

jaký as nával večer v refektáři

a ve snu starce zachvátil a rušil?

Však mlčel kmet a jinoch sotva tušil!

Tak brali se až k Praze oba němi,

kmet zamlčen, však žhavě zíral k zemi

a hlavou skloněn kráčel zasmušilý.

Však průvodcovy zraky lačné pily

vše velebné, co láká duši svěží –

aj Praha tu, to vzácné město věží!

A znaje chvíle stáří zasmušené

šel mlčky dál; tam návrší se klene

a na návrší jaká kuple skví se,

jak pyramida v oblak rozhlíží se!

Toť úchvatné, aj otče, u záchvatu

jun vypukl, zda takto rozepiatu

kdy viděl jsi už klenbu ve svém žití,

zda nepospíšíš učně poučiti,

vždyť pohleď přec, jak obrovité tvary!

I zarděl se tu temně poutník starý,

zrak pozvedl a pohlíd’ na chrám celý,

a zraky jeho v oheň zahořely;

a hleděl dál, jak blesky kdyby házel,

a hleděl zas, a zrak mu nepřecházel;

vždy divočej, jak sešílil by náhle:

křeč ve tváři a zvuky vydav táhlé

bez sebe klesl v náruč průvodcovu.

Tak uchvátil jej chrám ten na Karlovu!

Tu v klášter mniši přijali je oba.

A když už kmeta pominula mdloba,

jejž slzami a pláčem jinoch vzkřísil,

zrak děsněj’ plál, a ponejprve vmísil

v pláč jinochův tak protrhaná slova:

„Dopověz, hochu, z čtení opatova,

co na Zbraslavi zaslechl jsi dále,

když odnášel’s mne omdlelého v sále –“

I žasl jinoch, žasl podivením:

Ten celý příběh smutným končil zněním,

nevěstu mistra po letech již málo

bezměrné hoře ve hrob mladou sklálo

kdes v klášteře; a pochována v hrobě

dle vůle své při chrámu ženichově!

Kmet zamlkl a skřek vyrazil děsný,

na křeslo pad a pohrouzil se ve sny,

v tak hrozné sny – jak hořely mu zraky,

v tak tajné sny jak ony děsné mraky,

jež usedly mu zoufanlivě v čele?

v tak bouřné sny, že rty jich rozechvělé

nemohly svěřit ústům beze vlády?

I zaplakal tu mistrův soudruh mladý

a váhal jít, když rty mu zachraptěly:

Jdi, hochu, již, jdi, hochu, do své cely.

Jak děti jsme my pouhých okamžiků:

hned na trůn kráčet v ústech žalmy díků,

hned v propasť klesat bezednou a věčnou!

Ó jakou lží jest lichou, nekonečnou,

že kujeme si spleť života sami:

my toužíme a čas si hraje s námi.

Na dlažbě našli lebku roztříštěnu

a krví rudou porosenu stěnu,

když mniši časně spěli do kostela,

krev čerstvým nachem na kameni lpěla,

jenž nevěstu kryl mistra stavitele.

I zděsili se bratři světa prostí,

když poznali, že starší to jich hostí,

a spěvše v cel, tam psáno takto četli:

„Než ozáří vás, bratři, paprsk světlý,

jsem mrtev již, však popřejte mi klidu

a v šíré vlasti hlásejte to lidu,

ten, kdo tu dříme pode chrámem v rově,

byl stavitelem chrámu na Karlově.

Tu s věže vlastní našel v jednom skoku,

co marně hledal po třicet již roků.“