Mistr Jan.

„Poslední chodbou zněly

a znikly kroky již,

posýlá večer stmělý

hvězd zlato skrz mou mříž.

Jak tiché smilování

ten v duši padá svit,

ó blaho, v přemítání

tak o samotě být!

Pak přijdou ještě jednou,

jich bude mnohem víc,

a nevědí, mne zvednou

před boží trůn a líc.

Ohnivou projdu branou

obrácen k vlasti zrak,

a střesu jednou ranou

tíž s těla, s duše mrak.

A vyjdu z žárů lázně,

jak vešel jsem v ni, čist.

Má duše nezná bázně,

chci pravdu, tou jsem jist.

Zřím, po Rýně člun jede,

muž mračný sedí v něm.

,Rci, proč to nebe šedé

teď blesklo plamenem?

Rci, naši loďku táhne

jak závaží cos v hloub,

kam vlnou oko sáhne,

plá jeden rudý sloup!‘

Děs všecky v lodi schvátí,

Zikmunde, v tvář ti zřím;

jen Boha se hleď báti,

já tobě odpouštím!“