MISTR JAN.

Mistr Jan, syn České země,

učenník slov Ježíšových

na hranici zažehnuté

k šedivému vzhlížel nebi.

Ohně žhoucí jazykové

lačně k němu vzpínali se,

dýmu sloupy začernalé

čpící mlhou objímaly

tělo k dřevu připoutané –

ale duše volna v písních

ku obloze povzlétala,

k výšinám, k nimž často v žití

s Krista zjevem vznášela se,

Krista, lidí učitele,

Krista, lidí spasitele.

Zda jej uzří v slávě nebe

s útěchou se sklánět k němu,

jenž tu jako svíce shoří

pro věčnou a svatou pravdu?...

Uviděl Jej, uzřel Pána,

jehož tvář se z listů Písma

často na něj zadívala...

V bílém rouše, beze slova,

hlavu k hrudi nachýlenou,

smutek smrti v bledé tváři

vedle Piláta stál Ježíš

a kol všude dav se vlnil:

biskupové, prelátové,

svítící se v zlatohlavu,

opatové, jáhni, mniši,

zahalení v černých kutnách;

s nimi mocní toho světa

knížata a rytířové,

biřici a pochopové

s kopími a meči, šípy,

svěcenými jménem Páně...

Oheň nenávisti hořel

ve všech očích, ve všech tvářích

k Tomu, jenž je učil lásce,

jenž je učil odpouštěti

přátelům i nepřátelům...

Jaká bouře se tu strhla

na otázku Pilátovu!

Zlaté berly pozdvižené

nad hlavami davu září,

a ten vlní se jak moře

zhoubným vichrem rozbrázděné,

a ten hřímá jako bouře

nad temeny Libanonu:

Ukřižuj ho, ukřižuj ho!...

A jak hromu ohlas v horách,

tak vždy dál a dál to hřímá:

Ukřižuj ho, ukřižuj ho!...

V tom zved’ Ježíš svatou tváři

a pohledem přebolestným

obrátil se k mistru Janu...

Porozuměl sluha Páně,

jak klas sťatý sklonil hlavu –

a v zčernalém mraku dýmu

zmlkla píseň mistra Jana...