MISTR JAROŠ.

Ve své dílně mistr Jaroš

s čelem seděl schýleným:

„Císaři mám děla líti –

proč jen váhám, proč se chvím?

Kolik jsem jich ulil v mládí,

dobrých, pevných pušek pár,

a dnes, kdy se na bouř smráká,

jak bych sláb již byl a stár.

Ne, ó, ne, sláb nejsem dosud,

ale tak mi úzko dnes,

jak bych slyšel pláč a stony,

viděl smrti stín a děs.

Jízda cválá, zem se chvěje,

ržání koní, třesk a kvil,

děla houkla – chrlí zhoubu –

ó, to ta jsou, co jsem slil!

Věčný Bože, jenž jsi život,

mír a láska, v nebesích,

štíra pochyb znič mi v hrudi,

zjev, že můj to není hřích!

Lil jsem zvony, svaté zvony,

měly krásný, vážný hlas.

„Zvuky moje – zvuky žití!“

pěly tmou i v jitra jas.

Fontánu jsem ulil zdobnou,

aby v stinné aleji

do polibků, šeptu lásky

zněla hudbou krůpějí.

Ale rozplaš, věčný Bože,

stín, jenž leh mi na duši,

kapek hra a hlasy zvonů

zda řev děl mých přehluší?“

V dílně ticho, jenom v kotli

slyšet kovu var a hles.

Mistr vstal a k ohni postoup,

zavrávoral však a kles.

„Díky, Bože – nežli dílo –

zhouby tvořit – lepší skon –

Zvuky moje – zvuky žití –

slyším – zvonů svojich – tón...“