Mistr Jeronym. (II.)

Jenž bloudil, tápal dlouho v tmách,

a odvolával pravdu svou,

jak duch by přítele naň sáh’,

tak umřít přál si pojednou.

„Dost!“ řekl pevným hlasem svým,

„již duch můj více nezbloudí,

já ku Kristu si pospíším,

a on nás všecky rozsoudí.“

Šel s jasným čelem, zmužile,

nic hlavu pyšnou nesvěsí,

a hrůza smrti zlotřilé

jej nezlomí a nezděsí.

Tak žádný stoik nežádal

si smrtí děsnou zhynouti,

jak bál by se, že ohně pal

by v posled moh’ jej minouti.

Pad’ na kolena před kolem

se modlil v jitro zardělé,

pak mužně vzhlédl kolkolem

a k východu zřel nejdéle.

Tam někde v mlze, daleku,

tam leží rodná česká zem,

však místo proseb, nářeku

jen vítězným křik’ hlaholem.

I zdálo se, že dvojí zpěv

z těch jedněch prsou vychází.

To jakýs vážný ducha zjev

jej písní svojí provází.

„Sem, kate, přistup,“ v konec prál,

„a z předu rozniť ohně pal,

neb bych se tvého ohně bál,

sem byl bych se já nedostal!“