MISTR POTĚH.

V městečku jednom mistr Potěh věru

Mařenku má, překrásnou, švarnou dceru,

jak v své sukynce prosté kvítko v poli

vyrůstá v domácím mu ve okolí

švitorná, sviží, jak vlašťovka v letu

a sedmnáctému se blíží letu,

z tváří jí růže s liliemi prší,

a z oček jiskry jako hvězdy srší.

Jeť mistr otcem jí i pěstitelem,

vždyť nepoznala matky v žití celém,

neb když ji otci v náruč položili,

rodičce při tom oči zatlačili;

však Mařenka mu drahá proto taky,

že ani od ní neodvrací zraky

a stále šepce vytloukaje kůže:

„Mařenka květe věru jako růže!“ –

Tak i pan Vojtěch myslí sobě zticha

a na stoličce po Mařence vzdychá,

onť mistru k ruce spomocníkem pilným

a údem rodu takřka nerozdílným,

neb jako kluk tam přišel do učení

před’ dratve, smolil, běhal pro koření

a když pak první zrobil střevíc zdárný,

stal z hocha švec i mládenec se švarný.

Bývaltě druhdy jak kulička rtuti

a nevydržel chvilku bez pohnutí,

až jednou jakoby se šídlem pichl,

si z hluboka, ba ze srdce až vzdychl;

byloť to tenkrát, když Mařenka oko

zabodla do duše mu přehluboko,

a od té doby na stoličce zticha

pan Vojtěch sedí a jen stále vzdychá.

Však mistr švec vždy bystré mívá oko,

víť, proč pan Vojtěch vzdychá přehluboko

a proto s ním to na stoličce vrtí,

že časem k sobě takto v zubech drtí:

„Ať pan Vojtěch nechá hloupých vzdechů,

sic sáhnu věru ještě po potěhu

však že Mařenka není taká, všaká,

ta jiného vyrůstá pro šviháka.“

A sotva došept‘ – již na prahu dveří

chlapisko jakés dvoří se a peří,

pak s poklonami kroky, skoky mate

a modrchá cos páté přes deváté,

z čehož jde rozum, že on z věsti hlasné

uslyšel o mistrově dceři krásné

a přichází, by za dcerušku dvorně

požádal mistra – rovněž i pokorně.

Švec mistr mrskl okem na chlapíčka,

jenž se tu vrtěl jako korouhvička

a ač chtěl Mařenku vdát za šviháka,

přec jej to bodlo jako sršeň ňáká

a polo v smíchu, více ale v zlosti

odsekl krátce neznámému hosti,

že takového pana pro hastroše

on dcery nemá, ale staré koše.

Když chlapík z dveří jedním skočil skokem,

pan mistr po Vojtěchu mrštil okem

a myslí si, ač v duši nejskrytější:

„Toť Vojtěch přec junák onačejší

než komáří to bzučné prachozdvíže

a přec Mařence věnec nezavíže!

však on tou láskou na prach neukorá

a Mařenka – ta květe pro doktora.“

Jak domyslel – hle již tam vážně z dveří

pán jakýs k mistru svoje kroky měří

a řečí jako z kazatelny slavnou,

dle písma i dle paragrafů správnou,

za ruku dcery jako kytka žádá,

ač paruku a křivá má již záda,

svatební smlouvu že již na papíře

přináší s sebou, by to bylo k víře!

Potěha řeč ta suchá v uších brní,

i sedí na stoličce jako v trní

a vida tváře dcery rozhárány

ne studem, ale krásným hněvem panny,

na řeč tu pána po doktorsku věrnou

odvětil po mistrovsku pravdu pernou:

že dceru svoji květu ve rozpuku

nedá byť doktorskou i za paruku!

Jak doktor zmizel i s papírem v ruce

vyskočiv zavřel mistr za ním prudce

a řádí, nemyslí už ve zátiší,

že slova dvojná dceř i Vojtěch slyší:

„I aby na takové na ženichy –

pan Vojtěch taký samý povzdech lichý

a nepřivede-li své srdce k míře,

vdám dceru třeba i za rytíře!“

A hle! již dvéře v ráz se rozekotí

a rytířský hlas po rytířsku hřmotí:

„Hoj, ševče mistře! máš prý krásnou dceru,

dej za ženu ji na rytířskou věru

a ne-li, přisahám ti na své škorně,

že unesu ti dcer mocí vzdorně

a zavru na zámku ji převysoko,

že nikdy tvé ji nedostihne oko!

Tenkráte mistrem trhlo to však více

a v očích oheň, zapálené líce

a po ševcovsku vykasané ruce

na rytíře tak rozehnal se prudce

a taký útok učinil naň lítý,

že rytíř, ač byl šermíř znamenitý,

zapomněl na meč, a což značí více,

na útěku své ztratil rukavice.

A na to mistr v plném rozhárání:

„I aby kati také namlouvání!

Sem Vojtěše a ty Mařenko taky,

ty vzdýcháš jen a dcera klopí zraky,

proč nehlesnete, jak vám srdce hlásí,

sic vtrhnou na mne ještě černí ďasi,

a to jen láskou každý chodí zmámen,

dejte si ruce, ať již řeknu: Amen.“

Vyskočil Vojtěch lehký jako chmýří

a u okénka Mařenka se pýří,

a oba polo ve snu, polo v bdění

podali ruce sobě ku spojení,

pak plní vděčnosti a lásky plní,

an stejným citem ňádra se jim vlní,

mistrovi-otci do náruči letí

blahému otci blaženější děti.

Když pak kol mistra na podzimku žití

to drobné vnoučat vypučelo kvítí

a Mařenka a Vojtěch zlatých citů

mu rozžehnuli v tichém domku bytu -

zpomínal Vojtěchovo na vzdýchání,

na dceru růži, panské namlouvání

a říkal: „Nejjasněji srdce zvučí,

když svoje svému padne do náruči!“