MISTRU ALOISU JIRÁSKOVI.

Nad stolem na prostém obrázku

od let mám podobku Vaši,

předrahý vůdče náš, Jirásku,

a ta zlé přízraky plaší.

Kdykoliv srdce se rozbolí

nad zmatkem nedbalých stráží,

kdykoliv čestný vzlet sokolí

s jestřábů lupem se sráží,

kdykoli pašeři velebí

cizinou štěpený pojem,

i když zlý soused se zašklebí

nad bratrů urputným bojem,

pohlédnu na Vás, náš nejdražší,

a Vaše poctivé rysy

jak doušek žinčice v salaši

od jedu hojí a křísí.

Za to dnes zdravím Vás nastokrát,

vojvodo blanických pluků, –

když celý národ jde děkovat,

já zlíbat chci Vaši ruku.