MISTRU ANTONÍNU DVOŘÁKOVI NA ROZLOUČENOU

I ptáče na podzim když letí v dálný jih,

nám v duši smutno je, kraj najednou že ztich’,

že zmlknul nápěv známý...

I teď jak na podzim nám píseň letí v dál –

těch písní kouzelník a v říši tónů král

se zvolna loučí s námi.

Za moře daleké jdeš nyní z českých niv,

jdeš, Mistře, v jiný svět, jenž poznati chce div,

jímž umění Tvé dýchá.

Kraj český potichne a smutněj bude v něm,

když zmlkne píseň Tvá jak ptáče podzimem –

Tvá píseň, naše pýcha.

Leč ne, Tvé písně dál nám v duši budou znět

a budit nadšení i něhu, žár i vznět

i hrdou sílu žití –

a jako na jaře, když ve přírody chrám

zas ptáci vrátí se, až Ty se vrátíš k nám,

vstříc Tobě budou zníti.

Jdeš... ale srdce Tvé, to zbude v srdci Čech.

Jdeš, námi požehnán... Ó, Mistře, za dnů všech

v té dáli, která zve Tě,

nás v písních vzpomínej, Své zlaté dumy snuj

a, vítěz, vrať se k nám, sem, kde je domov Tvůj,

vlast jedna v širém světě!