Mistru Antonínu Sovovi.

Kdo přišel večer, Mistře, jako Vy,

kdy Bída z koster staví věže příšerné,

tomu nemožno sednout u potoka

a věnce vít a Lásky opěvat.

A Vy jste první tónem kovovým

na cit útočil sobců bezectných,

když zmalátnělých řada básníků

nervosní rukou s rythmy hrála si...

Teď čelo skláníte a smuten zříte kolem,

že nevidíte ovoce Své práce;

ó buďte jist, že Vaše zrno horčičné

v neplodnou, tvrdou skálu nepadlo!

Z každého zrna tisíc mstitelů,

byť ne hned, časem povstane,

a hladu, bídy želez zbavený

Vám bude nový člověk děkovat...