Mistrům české znělky.

Rád naslouchám vždy velikého srdce tluku,

jenž zní mně z poesie vaší, plné tuch

a šera, třpytu, hlubin, v nichž se skrývá Bůh,

a z níž též cítím Čecha hrdost, jeho muku.

V ní antika podává renaissanci ruku,

oceán, taje žití, mythus, dějin duch

s idyllou něžnou splývají v ní v duhy kruh,

a hudbou, uměním vše září ve souzvuku.

Však nejmocnější strunou u vás mluví ke mně,

že nad hlubinou poesie vaší bezdnou

zřím lásky, lidskosti se klenout výši hvězdnou.

Tak zrcadlí se ve vás nebesa i země – –

Vy čníte v žití naše velcí, celý věk,

můj zpěv je k jeho nohoum kytka z fialek.