MIXTURA

O dnové života, co jasu a vůně,

co stínu a plísně v zahradách vašich,

až jásá srdce i stůně!

Ej, což nám tváře jasné blahý úsměv žehá,

slz proudy po chvíli by zbledlou lící kanuly,

což mělní srdce láskou toužných citů něha

a mstivým hněvem tuhnou v kámen strnulý,

což hlava odbojná si skalným vzdorem pýchá,

by zase do prachu ji klála služná pokora,

s rtů chvějných důvěřivě vroucná modlitbička dýchá

a vany křídel andělských až k nebi spěší,

týmž retem sveřepá hned kletba hřeší,

až povoluje pevná pekel závora...

Hned v oblak letíme, hned do propastných strží,

hruď vlaží zdroj hned bolné lítosti,

hned vášeň plamenná ji v jícen sopky trží,

kde hrůzy mráz ji pálí do kostí,

od ledů pÓlu letíme hned do Sahary,

zpět ku Edenu branám zavřeným,

a od Sinaie hřmící k roklím Josafatu,

kde hrob jest mostem k vrátním Empyrea.

Co změn tu vře a srdcem zmítá,

mžik oka jak okamžik čítá,

co člověk i jásá i pláče –

žel Bohu, žeť nejináče....

Což různý dar si nesem žití od koledy!

Ach, nelze jinak věru, dítě měnné vteřiny:

rok z roku v hlubší vrásky stín prach popeleční středy

nám křtěňátkům se sází za křest proviny...

Ať různé dny jdou žití po zahradách,

i po slavičích písních běsný vichrů třas,

červ hnusivý ať tuční v růží vonných vnadách:

nám dětem dchnutí božího a hroudám hlíny,

dnův podmračných kéž aspoň lehčí byly stíny

a slunnější dnů našich skrblý jas!

Bůh zanítil nám sám v té duši lásky slunce;

své slepoty je nekalíce poskvrnou,

my choďme světlem jeho s lásky Zahradníkem,

než růže zahrad věčných za hroby se rozhrnou.

Mé květy, pláte v půdě, slzou ovlažené!

Ó mějte v oku rosu soucitu,

svá čistá čela vznášejíce k světlu,

kdy zralý klas žnec kosí spravedlivý.

Vše změnou dnů k žni smrti zkvítá,

mžik oka jak okamžik čítá,

co člověk i jásá i pláče,

dík Bohu, žeť nejináče!