ML. BOLESLAV VE DNE.

Věc trochu obvyklá a snad i fádní.

Šel tulák Železnou ulicí na Nové město,

takový tulák orvaný, tupý,

jakých dnes tisíce světem se plouží,

a za ním vlekl se zvolna pan radní,

takový radní, jenž těžko supí

a jemuž mozeček v sádle se ouží.

Za nimi policajt. – Buď pámbu s námi –,

anebo s tebou snad, tuláku,

popožeň tělo své, hlupáku,

nebo se za tebou uzavrou brány

tmavého lapáku.

V Železné ulici koníček stává

před krámem jednoho uzenáře,

a jeho dceruška chleba mu dává

a štěstím chvějí se její tváře –;

jak by ne – vždyť koníček papá a papá

a ruce vděčně jí líže, to dobré zvíře,

a tulák zatím k nim chvátá a chvátá

blíže a blíže.

A chtěl by jednu tu měkounkou skývu –,

poznáš to, jak se mu třpytějí oči,

však děvče nezří jej – a není divu,

vždyť koník stále k ní hlavu jen točí –

a pak ti tuláci, chodí jich stáda

po městě ve dne i v noci,

a ona je nemá zcela nic ráda,

pro jejich pichlavé oči

a vleklou chůzi –

má strach z té „luzy“.

Zastavil se tulák – chtivě se dívá – –,

pan radní na rohu pod vousy zívá

a bříško chví se mu pod drahou vestou –

a strážník v tuláka zabod své hledy

a již mu jako sup za týlem sedí

a řve: „Proč netáhnou dál svojí cestou?“ –

Historka byla by snad zcela fádní

a člověk řekl by: ať k čertu běží,

ale že smál se jí dobrý náš radní,

proto snad kus „kouzla“ přec jen v ní leží.